Yaffa Eliach: Chasidské povídky z doby holocaustu
Yaffa Eliach Chasidské povídky z doby holocaustu
Kniha Yaffa Eliach Chasidské povídky z doby holocaustu, to jsou vzpomínky na žití a někdy i přežití v koncentračních táborech v čase, kdy živí byli chodící mrtví a mrtví pak jediným spojením s normálním světem, jenž navždy zmizel.
Okamžik, který rozhodoval o přežití, byl často spojen s mystickým zážitkem setkání s někým blízkým, jedním z rodičů či duchovní autoritou, rabínem. Tato setkání mívala podobu přímého fyzického kontaktu se silným smyslovým prožitkem. Tak tomu bylo i ve vzpomínce chasida Mošeho nazvané Bobovského melodie, z které zde opíši krátké ukázky:
Když Mošemu došly síly, snažil se vždy soustředit a vzpomenout si na nádhernou melodii, kterou rebbe Bencion Halberstram zpíval svatý Zohar, a to ho naplňovalo odvahou a odhodláním pokračovat. Mnohokrát se mu chtělo plakat, vzlykat, vyjádřit svou bolest a hněv, ale jeho slzy nereagovaly, všechny jeho zdroje slz vyschly společně se všemi ostatními příznaky lidskosti. V těch chvílích rebbeho melodie naplnila Mošeho bytí a na chvíli překryla nemilosrdnou skutečnost Mauthausenu.
Jednou za třeskutého mrazu byl vyhlášen „odvšivovací den“. Když byli vězni nahnáni do sprch, zazněl rozkaz: „Zeilappel!“ a mokří a nazí židé museli nastoupit do prosincové zimy na táborový plac k přepočítání stavu.
Mladý Moše se snažil hýbat rukama a nohama, ale tělo již neplnilo jeho vůli.
Najednou cítil, jak se opírá a bobovského rabína Benciona Halberstama. Jeho uklidňující hlas mu zněl v uších: „Nepadej, můj mladý příteli, nezakopni! Musíš přežít! Chasid musí zpívat, chasid musí tančit, to je tajemství našeho přežití!“ Rebeho melodie mu rozpalovala hlavu, zněla mu v uších, ale promrzlé rty nebyly schopny vydat jedinou hlásku. Pak se jeho rty začaly pomalu pohybovat a z jeho bezbarvých úst vyšel tón. Brzy ho následovaly další a další a jednotlivé tóny se slily v rebbeho melodii.
Tóny rozpalovaly jeho rty jako žhavé uhlíky a rozehřívaly tělo. Jedna noha se začala osvobozovat z ledového krunýře, led rozpraskal a noha začala tancovat. Pak se vytrhla z ledu i druhá noha. Sníh zrudl, když kůže z Mošeho chodidel zůstala přimrzlá k ledu. Kosti, svaly a šlachy začaly tančit na melodii, a zatímco jeho tělo a duše zpívaly bobovskou melodii, po obličeji mu tekly slzy.
Ještě krátkou poznámku k chodu knihovny. Knihy nám dáváte, my je kupujeme, a tak vzniká nedostatek místa, zkrátka není je kam dávat. Poněvadž trpím samomluvou, tak mne jednou v noci probudil hlas: „Honzo, vždyť tam máš ještě zadní řadu!“ Od té doby je místa naopak málo, protože knihy v zadní řadě padají. Až jich bude tak akorát, budou pěkně vedle sebe stát. Problémem je, že na zadní řadu často zapomínáme a knihu hledáme v řadě první. Tedy obecně: má-li titul více dílů, je v první řadě jen první díl, ostatní jsou v řadě druhé nebo je-li od jednoho autora více titulů, je třeba hledat i v řadě druhé. Chod knihovny se tímto stává nepřehlednější, ale snad si zvykneme a vy s námi.
Honza Votava