Tak věříme

Kniha Anselma Grüna (1945) a Davida Steindl-Rasta (1926), tedy dvou starších až starých mnichů, kterým nechybí vlastnost mládí. Totiž odvaha pustit se cestou, kterou se moc nechodí.

Anselm Grün je osoba známá, tak tedy pár slov o Davidu Steindl-Rastovi. Ve Vídni vystudoval Akademii výtvarných umění a posléze absolvoval postgraduální studium experimentální psychologie. Ve Spojených státech, kam se přestěhoval v roce 1952, se stal mnichem, poustevníkem. Jeho tématem je vděčnost.

Ta je jedním ze základních postojů všech duchovních tradic a jak mohu potvrdit z rozhovoru s kolegyní, není cizí ani ateistům. Vděčnost je tedy postoj, který spojuje všechny lidi a může vytvářet jejich nový přístup ke společenství.

Navíc je vděčnost dle bratra Davida vždy spojena s radostí, protože rád přijímám, co mi život dává. Na této radostné cestě jsou dva kroky: V první kroku jsem jako nádoba, která se pomalu naplňuje. Prší a sud na vodu se plní. Když v našich srdcích stoupá vděčnost, děje se to v úplném tichu, ale najednou mi srdce přeteče, sud je plný a přetékající voda se třpytí ve slunečním světle a šumí. To je druhý krok: díkuvzdání, v něm se teprve pořádně rozzáří radost.

Problémem naší konzumní společnosti je, že k tomuto díkuvzdání nedochází, protože nedojde k naplnění sudu. Pro velká očekávání od života je máme moc velké. Chtělo by je zmenšit. Radost nevyvolá množství majetku, ale kvalita vděčného života. I o tomto je Jobův příběh. Když se dobere poznání, že na majetku a postavení nezáleží, dostane se mu všeho dvojnásob.

Honza V.