Reformace

S určitým zpožděním se vrátím k pětistému výročí reformace. Nejprve útlou knihou fotbalisty, profesora historie, bývalého kanovníka kapituly Všech svatých na Hradě pražském a katolického kněze Tomáše Petráčka Západ a jeho víra. Inspirativní čtení o době, která předcházela reformaci a mnohé z reformace již obsahovala, o samotné reformaci a jejích důsledcích na osvícenství a vůbec o myšlenkovém světě novověku.

Tady bych opsal tři odstavce, které mě oslovily a které vlastně velmi zjednodušeně vystihují určité prvky příběhu reformace a doby po ní.

Oblíbený středověký světec, oběť zápasu o církevní autonomii v Anglii, Tomáš Becket, měl svým oponentům, kteří argumentovali zvykovým právem, odvětit: „Kristus pravil, já jsem Pravda, nikoli já jsem zvyk.“ Pravdě náleží přednost před zvykem a konzervatismem. Církev vykazuje ve vrcholném středověku silně revoluční a progresivní postoj, k němuž ji vyzývaly vlastní hodnoty a étos. 

Církev se po Tridentském koncilu začíná vnímat jako primárně konzervativní instituce. Evangelium má být uchováváno, doslova konzervováno, v čistotě, nikoli, jak tomu bylo dosud, aby bylo rozvíjeno a vykládáno, aby sloužilo jako inspirace, výzva a východisko, aby křesťané dorůstali k plnějšímu pochopení, jako například svatý František na přelomu 12. a 13. století, aby bylo účinným nástrojem přetváření světa ve smyslu hodnot Božího království.

Jak už to v dějinách křesťanství často bývá, když se vyvolenému Božímu lidu a jeho představitelům nechce naslouchat vanutí Ducha, začne se Boží dílo prosazovat samo a jinak.

Druhou knihou je Luther – finále středověké zbožnosti evangelického duchovního Jaroslava Vokouna.

Tady mne, mimo spousta jiného, zaujala kapitola s názvem Mystika sestoupení do hlubin. Jak jsem psal v povídání o Temné noci Svatého Jana od Kříže, mám určitý ostych před těmito výstupy k Bohu. Zde se ale naopak nabízí sestoupení Boha k člověku. Nikoli extatické projevy, ale prostá láska k Bohu, beroucí na sebe křížovou cestu života a právě v něm nacházející nejniternější spojení s Bohem, který se stal člověkem. …Konečné je schopno pojmout nekonečné. Tohle jsem též našel u svatého Františka nebo Buberových chasidů, a proto je mám tak rád. A ještě kousek z toho spousta jiného:

Gramatikou víry není to, co vírou získáš pro svůj život, ale co tě s Bohem potká, když se svěříš jeho příběhu. Jde o zkušenost, ne o záruky nebo potvrzení, které od Boha získáš, ne o garance, že zvládneš svůj život – to by byla falešná zbožnost.

Honza V.