Hladové myšlenky

Při nácviku písniček na jednu postní neděli bylo u nás ve schole pěkně husto. O co šlo? O nic menšího než o tamburínu. Hodí se v postní době dělat při mši svaté takový rámus? Nebo máme použít decentnější ťukání dřívky? Přece se nemáme tvářet ztrápeně, argumentovali jedni. Ale na postní dobu je to opravdu vodvaz, zdálo se jiným. Ať to dopadlo, jak dopadlo (nebudu prozrazovat), podařilo se tamburíně odkrýt peřinu pokrytectví a dát nám nakouknout, co je uvnitř.

Těšíte se na postní dobu? Není to přece nic, oč by člověk měl stát. Buďto si zvládnu nevzít ten kousek hořké čokolády, a odměnou mi bude sladký pocit vítězství, nebo si osladím život pochoutkou a následovat bude provinilý pocit hořkosti nad sebou, že to moje mlsnější já opět zvítězilo tak hladce. Postní doba prostě zavání pokusem obrat mne o mnoho skutečností, které se byť jen trochu zdají jako příjemné nebo zábavné. A v pozadí se krčí otázka, proč to dělám, má to vůbec nějaký smysl?

Postavili jsme Boha do pozice toho, který nám chce život co nejvíce znepříjemnit a zbavit nás každé radosti.

Co nám to četli z Božího slova na začátku postní doby?

Prorok Joel říká: „Nyní – praví Hospodin – obraťte se ke mně celým svým srdcem, v postu, nářku a pláči! Roztrhněte svá srdce, a ne (pouze) šaty, a obraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je dobrotivý a milosrdný, shovívavý a plný lásky, slituje se v neštěstí.“ A dále: „Velkou láskou se Hospodin roznítil ke své zemi, smiloval se nad svým lidem.“ Co může být radostnějšího, než obrátit se k někomu, kdo se k nám roznítil velkou láskou?

A Boží slovo liturgie 4. neděle je ukázkovým výčtem toho, jak a proč se máme radovat. První čtení mluví o jídle, jako by nám chtělo ukázat, že Bohu záleží i na takových přízemních záležitostech. (Jak mnoho našich postních myšlenek se týká právě jídla.) Synové Izraele jedli z výnosu země Kanaán. Úryvek ze žalmu 34 je takovým koncentrátem radosti.
 „Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý. Ustavičně chci velebit Hospodina, vždy bude v mých ústech jeho chvála. V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, ať to slyší pokorní a radují se.
…Hledal jsem Hospodina, a vyslyšel mě, vysvobodil mě ze všech mých obav. Pohleďte k němu, ať se rozveselíte…“

Svatý Pavel se přidává: „Bůh pro Kristovy zásluhy smířil svět se sebou, lidem už nepřičítá jejich poklesky.“

A evangelium doplňuje a vysvětluje pramen této radosti. V podobenství o marnotratném synu, na příběhu otce a jeho dvou synů Ježíš otevírá lidem nejhlubší pohled do intimity vztahu, jaký má Bůh ke člověku.

Mladší syn, který nestál o život v rodném domě a v otcově blízkosti a v cizině rozházel svůj dědický podíl, bez úcty zničil hodnoty, vybudované jeho otcem. A k návratu ho nepřiměly ani tak vznešené pohnutky, jako spíše kručení v břiše.

Starší syn, který sice žil v blízkosti otce, ale cítil se spíše jako služebník, než jako milovaný syn: „Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli.“ (zase to jídlo…).

Otec mu vysvětluje: „Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje.“ Jinými slovy: Jak můžeš někomu závidět šaty a prsten, vždyť jsi byl stále se mnou, co je víc? A mohl jsi mne požádat o cokoliv, rád bych ti to dal. Ale ty sis nikdy o nic neřekl. Já svoji lásku nabízím, ale nevnucuji.

Zato mladší syn vyzkoušel otcovu lásku až do extrému. Od počátečního „otče, dej mi…“, přes odchod do ciziny až po rodinnou ostudu kvůli pasení vepřů.

Tam někde na poli, prožil svoji soukromou hodinu pravdy. Písmo říká, šel do sebe. Nebylo to nic příjemného. Asi se mu v hlavě honilo něco jako: Měl jsem milujícího otce. Dostal jsem majetek. Teď sedím na hnoji. Sloužím nečistým zvířatům. Mám hlad. Něco jsem udělal špatně.

Výsledkem těchto úvah bylo rozhodnutí: Vstanu a půjdu k svému otci.

Jak to celé bylo dál, si můžete přečíst v patnácté kapitole Lukášova evangelia. Abyste věděli, co vás čeká, až vám dojde, že také vězíte v bahně, sloužíte něčemu, co za to nestojí, hladovíte po lásce a zatoužíte po návratu k Otci.