Apofthegmata

O existenci pouštních otců jsem se dozvěděl z knih Anselma Grüna (Otcové pouště s Anselmem Grünem, Vyznej se sám v sobě či Nebe začíná v Tobě), které máme u nás v knihovně. Jak se praví v úvodu jedné z nich, pro současníka jsou  otcové podnětní tím, že nevytvářeli žádné teorie, ale žili ze své zkušenosti s Bohem. Tedy z toho co se nedá naučit, ale co se musí prožít. V tomto jdou vstříc dnešní době, která volá po autentičnosti.

Každý prožíváme pocity zbytečnosti něco číst, protože si z toho nic nepamatujeme. O tomto je následující příběh: Bratr se zeptal starce: „Abba, představ si: prosím starce, aby mi řekli něco pro spásu mé duše, a z jejich slov si vůbec nic nepamatuji. Proč se jich pak mám vůbec ptát, když ničeho nedosáhnu? Vždyť jsem až po uši v nečistotě“. Byly tam dvě lehké nádoby a stařec mu říká: „Běž a vezmi jednu z těch nádob. Nalij do ní olej, vypláchni ji a polož na své místo“. On to udělal jednou, udělal to podruhé a stařec mu říká: „Vezmi teď obě najednou a podívej se, která je čistší“. Bratr říká: „Ta, do které jsem dal olej.“ A stařec povídá: „Tak je to i s duší. I když si nic z toho, co se učí, nepamatuje, stejně se čistí více, než duše toho, kdo se vůbec neptá“. Tento příběh je z Apofthegmat, tedy knihy výroků a příběhů pouštních otců, stejně jako následující rady ke způsobu žití:… Jestliže se nedokážeš ovládnout, uchyl se do samoty. Ten kdo bydlí s bratřími, nesmí totiž být hranatý, ale kulatý… To poprvé. A podruhé: Jestliže nebudeš žít nejdřív správně s lidmi, nedokážeš žít správně ani o samotě.  Tak jak? S lidmi nebo o samotě? Jestliže si člověk v srdci neřekne: „Na světě jsem jenom já a Bůh,“ nebude mít klidu.

Honza Votava