Františkánskej živel

Šebestián Pavel Smrčina,  Ondřej Havlíček,  Františkánskej živel

Otec Šebestián, nebo také Šebo, jak jej všichni nazývají, dává v tomto knižním rozhovoru nahlédnout do svého života tak, že máte pocit, že jste v lese našli studánku s průzračnou čistou vodou a můžete se osvěžit. Když se jeden (novinář Ondřej Havlíček) umí ptát možná trochu ostřeji, ale vždycky citlivě a taktně, a druhý (Šebo) je ochoten odpovídat pro větší slávu Boží (!), vznikne z toho rozhovor, který je radost číst a vnímat.

Kdyby byla v Bibli první kniha Šebova, asi by začínala slovy: Bůh zavolal a Šebo odpověděl. Byly to takový ty líbánky s Hospodinem. Jsem strašně vděčnej, že to moji rodiče nekomentovali a nechali mě být.

A kolikrát se to v rozhovorech opakuje: Dobrá původní rodina, potom třeba skautský oddíl a v něm dobří vedoucí, tady konkrétně Jiří Zajíc (viz např. kniha Pojďme ještě kousek), někde v okolí kněz, který se věnuje mladým a žije svoji víru poctivě a s radostí a je to na něm vidět. Když se ty základy položí dobře, tak se na tom dál staví mnohem lépe.

Šebo s velkou otevřeností otvírá dokořán dveře svého srdce a dělí se i o chvíle a události, které byly náročné. Cesta k františkánům a vůbec ke kněžství v době komunismu, období vojny a modlitební krize, popularita mladého kaplana a co s ní, sžívání mladých a starých františkánů po listopadu 89, netradiční pastorace v Plzni, práce s bezdomovci v Moravské Třebové, kariéra youtubera. A při tom všem zůstat Boží. A třeba mít i jasnou vizi o fungování křesťanů dnes. Být františkán rozhodně neznamená být prosťáček bez názoru. 

Zpětně jsem rád, že jsem si tím vším prošel. Dneska, když na mě někdo houkne, tak se z toho nerozklepu. Vím, že moje hodnota se neodvíjí od toho, co si o mně myslí lidi, ale že mou hodnotu určuje Pán.

Když jsem přišel poprvý do Plzně, měl jsem jasnou představu o fungování farnosti. Rozdělit práci pro malý skupinky, vždycky do toho natáhnout lidi z farnosti, naučit je to a nevěnovat se tolik konkrétním úkolům, ale spíš těm lidem, co je dělají. Povzbuzovat je a moderovat. Takovej pokřesťanštělej management. To je dobrý, ale dneska už vidím těžiště jinde. Optimální model života církve je víc spirituální. Neměli bychom se bát být Boží a třeba i víc vyhranění. Ne fanatičtí exoti, ale nepřizpůsobovat se tomuto světu. …

Jako křesťani často chceme přesvědčit společnost, že jsme ti hodní, tak ať nás mají rádi a respektují nás. Že vlastně patříme do stejné lodi, máme stejné hodnoty a cíle, a jen si to musíme líp zkomunikovat. Ale to dnes bohužel často není pravda. My musíme mít odvahu říct, co je křesťanství, jaké hodnoty máme a kde je pravda.

Zdá se mi, že řešení není ve formách, ale v obnově Ducha. Že pokáním očistíme naše srdce, abychom lépe viděli, a umenšením se v sobě vytvoříme prostor pro Boží působení v nás.