Po knize svaté Kateřiny Sienské Dialog jsem sáhl po zjištění, že Orko tuto knihu přečetl v deseti letech, a když ji Otmar Oliva označil v anketě Katolického týdeníku za knihu roku se slovy: „Už ve čtvrtém vydání, ale pro mne žhavá novinka. Právě včas.“
Kniha Dialog byla diktována v extázi, kdy byla svatá Kateřina zbavena všech svých smyslů kromě funkce jazyka a několik písařů zaznamenávalo její překotný diktát vycházející z mystického vidění. Trochu podobný osud, i když z jiného konce, má kniha Jacka Keruacka Na cestě, která byla psána jako souvislý proud myšlenek zachycený na třicet metrů dlouhý papír, bez zpětné korektury, s přispěním drog a alkoholu.
A co mne nejvíc oslovilo? Že největším hříchem, kterého se v žití můžeme dopustit, je, že považujeme svou bídu a hřích za větší než je Boží milosrdenství. Jidášovo zoufalství nad zradou bylo horší než sama zrada. Jeho zoufalství bylo lítostí nad sebou samým. Až mi bude líto mého narušeného vztahu s Bohem. „Až budu litovat, že jsem urazil Boha“, pak mohu doufat a věřit v Jeho milosrdenství.
A za druhé, že stvořené věci nemohou nasytit člověka, protože byly stvořeny pro něho a nikoli člověk pro ně. Tato nemožnost naplnit sebe věcmi tohoto světa je v pozadí veškeré lidské chandry. Člověk může tuhle propast vyplnit jen tím, co je větší než on sám, co jej přesahuje. Někdo řekne Bůh, někdo láska, vztah. A někdo, jak píše Jakub Deml v Podzimním snu, aby tu propast přeskočil, se napije. A cituje Otokara Březinu, že opilci jsou vlastně mystikové. Denisa Červenková by řekla, že se spíše jedná o spirituální bypass, ale přesto, nehledejme v lidech kolem sebe hned to nejhorší.
Honza Votava