Škola modlitby s otcem Josefem Pohankou

Křesťanství musí vynikat v první řadě uměním modlitby.  Lidé hledají Boha, spiritualitu. Naše společenství mají být autentickými školami modlitby,

kde se uvádí a žije vztah s Bohem.

Naše povolání je být svatý.

A co to je svatost? Je to dokonalost lásky.  Odpovídat na lásku kterou dostáváme od Boha a od lidí. Svatí odpovídali na tuto lásku v takové míře,

že si toho druzí všimli. Hrdinové lásky, kteří nás můžou svým životem oslovit.

Křesťan třetího tisíciletí bude mystik, nebo nebude vůbec.  Být lidmi kteří žijí vztah s Bohem, to je to, co můžeme nabídnout hledajícím. 

Každý můžeme být tou ženou v lavici, která někoho osloví, jako neznámá žena v Kolínské katedrále oslovila Editu Stein. Jestli ona se takto modlí,

tak není možné, aby Bůh nebyl.

Postupně uvádět do modlitby.

Moc se pozná, jestli to dítě má zkušenost  s transcendentnem, posvátnem.

Výchova k modlitbě má být základní pilíř každého pastoračního programu.  

Máme často úzký pojem modlitby.

Už hnutí naší duše, která se pozvedá k Bohu, to je modlitba. Je tolik cest, ale jeden cíl. Je důležité k tomu cíli směřovat.

Terezie z Lisieux: Pro mě je modlitba vzlet srdce. Projev důvěry a odevzdanosti Božího dítěte vůči Otci.

Co je to modlitba? Čím je pro mě modlitba? To je důležitější otázka. Rozhovor člověka s Bohem a Boha s člověkem. Bože já bych tě tak rád slyšel, já toho tolik k tobě navolám. Jako bych mluvil do prázdna.

Obrazem modlitby je matka, která kojí své dítě. Miminko má hlad, potřebu se pomazlit, je mu smutno, začne plakat. Matka ho vezme, přivine, dá mu napít

a dítě se upokojí. Stačí mu slyšet tlukot jejího srdce a cítí se v bezpečí a upokojí se.

Má duše je jako na matčině klíně. Ale podmínkou je být jako to dítě.

Ve skutečnosti Bůh naše modlitby vůbec nepotřebuje, ale my potřebujeme jeho.

Podmínkou modlitby že strany člověka je pokora. Pyšný člověk nemá potřebu modlitby. Všechno ví. Pyšný se bude modlit jako farizej v chrámě.

On potřeboval Boha jako pasivního diváka. Jen pokorně srdce dokáže spočinout v Boží blízkosti v jeho náručí.

Pokaždé když si vzpomenete na Boha, už se modlíte.

Setkání Ježíše se samařskou ženou: Ježíš říká: „Dej mi napít.“ Ježíš má žízeň.

Jeho prosba vyvěrá z hlubin Božích. A z jeho žízně po nás.  Je to setkání Boží žízně s naší žízní.  Naše modlitba bude vždycky jen odpovědi na Boží volání.

Máme často úzký pojem modlitby.

Už hnutí naší duše, která se pozvedá k Bohu, to je modlitba. Je tolik cest, ale jeden cíl. Je důležité k tomu cíli směřovat.

Někdy se modlíme a ani si neuvědomujeme že je to modlitba.

Je to Bůh, který nás oslovuje jako první. Probouzí v nás touhu po něm. Viz prorok Ozeáš a provázky lásky. Touha vyrůstající

z vědomí že my si sami nevystačíme. Narazíme na hranice svých možnosti.

A hledáme.

Někteří tvrdí: Nemám čas se dlouze modlit, ale modlím se svým životem. Opravdu? Jestli se nedokážu zastavit a strávit čas a se svým Bohem,

začnu se ztrácet … Ve svém aktivismu. Moje plány jsou ty nejlepší a musím o tom Boha přesvědčit.

Dopřát si ten luxus: Pane Ježíši teď jsi pro mě nejdůležitější ty. I kdybych byl přezaměstnaný, jednou za den to zkuste. Jak dlouho to má být?

Když je to jen 5 minut? Co tím Bohu říkám? Nemám na tebe čas.

Takže: dostatečně. Rozlišovat, co to je dostatečně. V mé situaci.

Ale je dobré mít stanovený čas a toho se snažit držet.

Vždycky budeme ponoukáni k tomu, že něco je důležité. Někdy se to opravdu nepodaří. Modlitba je někdy suchopárná, těžká, ale někdy to přijde až v poslední chvíli modlitby, takové Boží pohlazení. 

Myšlenky z duchovní obnovy s P. Josefem Pohankou