Škola modlitby a Duch Svatý

Modlitba a Duch Svatý

Svatosti není možné dosáhnout vlastními silami. Beze mne nemůžete činit nic, říká Ježíš. (Jan 15,5) Jen Bůh může plně zvládnout naše chyby,

naše omezení v oblasti lásky, jen on dokáže dostatečně silně působit na naše srdce.


Věrnost v plnění vnuknutí Ducha svatého – to je ta nejkratší cesta (ke svatosti). (Sv. Faustina)

Nemáme se snažit stát se svatými vlastními silami, ale najít způsob, jak jednat, aby nás svatými činil Bůh. Naše síly jsou omezené, Boží síla a láska jsou naopak bez hranic. Stačí svou slabost pokojně přijmout a složit všechnu důvěru a naději v Boha.

Naše svatost bývá často něco úplně jiného, než si sami představujeme. Tak jiného, že největší překážkou na naší cestě ke svatosti je možná naše přílišné lpění na naší vlastní představě o dokonalosti.  

Svatost, kterou po nás chce Bůh, je vždycky jiná, vždycky překvapující, ale nakonec krásnější.

Bůh nás volá k dokonalosti, ale není perfekcionista.

A dokonalost se nepojí s vnější totožností s ideálem, ale s vnitřní věrností vnuknutím.

Milost být věrní v důležitých věcech se nám dostane, když budeme věrní v malých věcech. Věrnost jedné milosti přitahuje milosti další.


Jak naslouchat Duchu Svatému?

Chválit a děkovat
Není pochyb, že když Bohu řekneme z celého srdce děkuji za každou obdrženou milost a zvlášť za vnuknutí Ducha, dá nám další.
Chvála očišťuje naše srdce a uzpůsobuje ho k přijímání Boží milosti a vnuknutí Ducha Svatého.

Toužit a prosit
Je třeba po vnuknutích toužit a o ně prosit. Bylo by překvapivé, kdyby nám Bůh neodpověděl vnuknutím.

Rozhodnutí Bohu nic neodpírat
Ještě důležitější než výslovná modlitba o tento dar, je naše pevné a stálé rozhodnutí poslechnout Boha v každé věci, velké i malé, bez výjimky.
Čím větší odhodlání k úplné poslušnosti v nás Bůh vidí, tím víc vnuknutí nám dává.

Synovská a důvěřivá poslušnost
Každému, kdo má, bude dáno, kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. Abychom obdrželi více vnuknutí, musíme být poslušni už těch, která dostáváme. Je mnoho výrazů Boží vůle, které známe, aniž bychom potřebovali zvláštní vnuknutí: patří sem přikázání, povinnosti našeho stavu, požadavky našeho povolání atd. Z lásky k Bohu přijímejme každou příležitost, kdy můžeme projevit poslušnost. Je samozřejmě třeba poslouchat více Boha než lidi, ale je iluzí myslet si, že jsme schopni poslouchat Boha, když nedokážeme poslechnout člověka. V obou případech je potřeba překonat stejnou překážku, totiž lpění na sobě, na své vlastní vůli.

Žít v odevzdanosti
Poslušnost událostem – události života jsou nejjistějším výrazem Boží vůle. Když Bůh vidí, že jsme schopni pokojně, s láskou a synovskou důvěrou přijmout, co nám události „vnucují“, není pochyb, že nám přidá osobnější vyjádření své vůle. Když naopak se neustále bouříme a zatvrzujeme se, těžko tato naše nedůvěra vůči Bohu dovolí Duchu svatému, aby řídil náš život.

Žít v odpoutanosti
Abychom se mohli nechat vést Božím Duchem, potřebujeme velkou vnímavost a pružnost. Snažíme s na ničem nelpět ani hmotně, ani citově, ani duchovně.
Je třeba udržet si odpoutané srdce, uchovat si jistou svobodu, odstup, vnitřní zdrženlivost.

V duchovním růstu nám nejvíc brání připoutanost k vlastním představám, vlastní moudrosti, …

Setrvávat ve vnitřním klidu a pokoji
Duch svatý je duchem pokoje. Jeho pohnutky mívají podobu jemných a tichých doteků.
Je potřeba snažit se uchovávat svoje srdce v pokoji. A snažit se o ticho, naplněné pozorností k Boží přítomnosti, k druhému, důvěřivým očekáváním a nadějí v Boha.

Věrně vytrvat v modlitbě
Pro stále větší odhodlání nic Bohu neodpírat, pro odpoutání se, pro synovskou důvěřivost, pro lásku k tichu – pro to vše je modlitba nezbytná.


Zkoumat hnutí svého srdce
Boží vnuknutí se objevují z hloubky našeho srdce. Musíme sledovat, co se v našem srdci děje, všímat si různých „hnutí“, umět rozlišit, zda jsou z nás, z působení ďábla, anebo od Ducha svatého. Jedná se o to, osvojit si postoj plný touhy po Bohu, vnitřního pokoje, modlitby a pozornosti k dění ve své duši.
To předpokládá jistý druh bdělosti. Toto ovzduší vnitřního naslouchání nám pomáhá rozpoznat zdroje a účinky těchto hnutí:
Jedna v nás zanechávají radost a pokoj, jiná vzbuzují nepokoj a smutek.


Otevírat srdce svému duchovnímu vůdci
Rozlišování toho, co v nás působí Duch svatý, se velice usnadní, když budeme mít možnost otevírat své srdce někomu, kdo nás může duchovně vést. Bůh žehná tomuto otevření srdce.
Je to výraz pokory (nevystačíme si sami) a důvěry v druhého. Postoj otevřenosti je Bohu velice milý a neopomene na něj odpovědět svými milostmi.

Když budeme upřímně toužit po duchovním rádci, a přesto ho nenajdeme, Bůh se postará jinak.

Také častá zpověď, i když nepřejde v duchovní vedení, je důležitým prostředkem očišťování srdce a zdrojem světla pro pochopení, co se děje v naší duši.

Jacques Philippe, Ve škole Ducha svatého