Vnitřní mlčení

Pamětliv slov Karla Rahnera, že křesťan třetího tisíciletí buď bude mystikem, nebo nebude vůbec, tak abych vůbec byl, jsem přečetl pár knih o cestě k Bohu skrze zkušenost. Až teprve kniha bosého karmelitána  Davida Peroutky Vnitřní mlčení však vnesla do mých pokusů o meditaci radost, protože byla vlídná k mým neúspěchům. Poprvé jsem se při čtení zaradoval při ujištění že se nemusím trápit, když mi nejde na nic nemyslet. Lidská mysl vlastně není schopna prázdnoty, vždy je zaměřena k něčemu. A k čemu směřovat, čím naplnit prázdnotu,  to je jedno z témat knihy. Ještě více mne však potěšilo, že při  meditaci nemá smysl zoufat nad myšlenkami, které bloudí a zavádějí mne zpět do starostí všedního dne, neboť jak při odpočinku těla je nejsladší jeho počátek, usednutí či ulehnutí, tak i při spočinutí duše mohu díky těmto bloudícím myšlenkám opakovaně prožívat radost z ponoření se do mlčení, Boží přítomnosti.

A proč mlčení? Protože žádná naše řeč či přemýšlení o Bohu nebude nikdy adekvátní a ani v rozhovoru nelze vše slovy vyjádřit. Soucítící mlčení je bohatší. Vladimír Holan napsal v básni Óda na radost verš…slovo a láska se hledaly, a když se nalezly, bylo z toho mlčení. Vnitřní mlčení se tak může stát prázdnotou, která objímá vše. Tímto mlčením, prázdnotou se můžeme připojit k tradici, která pochopila, že největší moudrostí je opustit sebe sama. Kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Kabala zná při stvoření světa pojem cimcum, stažení se,  kdy nekonečný Bůh se stáhl do sebe a tím umožnil vznik světa s prostorem lidské svobody. V této svobodě se však můžeme zříci svého ega a tím otvíráme svou duši pronikání Ducha Božího. Na takovou cestu kniha zve a nabízí inspiraci v hesychasmu, karmelitánské mystice či zenu. A že tahle cesta stojí za to, je zjištění, že i uprostřed našich trápení můžeme být šťastni.

Honza Votava