Jak hospodařil s časem Ježíš?

Jak hospodařil s časem Ježíš?

Jistě měl mnoho úkolů a požadavků z okolí: lidé nemocní, hladoví, jako ovce bez pastýře, Tvoje matka a příbuzní tě hledají,

zástupy jdoucí za Ježíšem…

a přesto trávil noci na modlitbách, udělal si čas, aby byl v soukromí se svými učedníky, uchýlil se do Betánie k přátelům, …

Můj čas – když jsem s druhými nebo jsem volný k modlitbě.

Je umění nechat věci pro jednou ležet a říci si že teď přichází na řadu něco jiného – při modlitbě je to Bůh, v rozhovoru je to druhý člověk.

Často nejde o změnu toho, co děláme, ale o svůj postoj k tomu.

Naplnění každého jednotlivého povolání vyžaduje nejen vzdát se všeho špatného, ale i toho dobrého, co po mně Bůh nechce.

Nejchudší člověk v komunitě není ten, který má dáno nejméně věcí k užívání,

 nejchudší je ten, který musí být neustále k dispozici ostatním.

(T. Merton)

V prožívání času je potřeba umět být nedokonalý, a tuto možnost nedokonalosti dopřát i druhým.

Co si počít se svým časem?

Benediktinské heslo zní: ora et labora (modli se a pracuj).

Sv. Benedikt říká: mnich by měl mít denně před očima svou smrt.

Je potřeba být si vědom smrti, abychom mohli správně zvážit hodnoty života, lépe milovat život.

Co pomůže běh, když není člověk na správné cestě?

Dopřejme si čas pro reflexi. Když se člověk pustí po falešné stopě, zmýlí se tím více, čím rychleji šel.

Jsme stvořeni k radosti. 

Něco si dopřát je znakem širokého srdce. Radujte se stále v Pánu (Filip. 4,4)

Tím že pamatujeme na svou konečnost, smíme rozpoznat, co je skutečně důležité,

to nás učí odstupu, abychom se nenechali zaplést do něčeho nedůležitého a lákavého.

Je krásné osvojit si umění žasnout – jako bychom všechny věci viděli poprvé.

Stabilita x flexibilita – je potřeba být pružný, ale také být ukotvený, jinak se zmítám ve větru.

Určité věci člověk nemůže dělat pod tlakem.

Zkuste někdy rychle meditovat.

Nebo do sebe naráz obrátit sklenku vína. Víno musíme pít pomalu, válet po jazyku, vychutnat, pocítit jeho zralost…

rychle pije jen alkoholik. Ale tomu nejde o kvalitu vjemů.

Také zkuste někoho rychle hladit po vlasech… projevit něžnost a pozornost vůči druhému. 

Také nelze rychle číst – ponořit se do knihy. Proniknout do textu a s ním do jiného světa. Nebo rychle číst básně…

Nebo cítit rytmus gregoriánského chorálu…

Když se modlím žalmy, vím už dopředu, co v nich stojí.

Ale chci proniknout hlouběji, zaposlouchat se do Božího dechu.

Modlitba – čas, kterému se prostě vydám.  Nechávám od sebe odpadnout všechno,

co mne jinak zaměstnává, to vše může půl hodiny počkat.

Nyní je důležitý pouze Bůh a věnování se jemu.  Čas věnovaný Bohu se stává darem pro mne.

Aby NIČEMU nebyla dána přednost před bohoslužbou – sv. Benedikt.  Každý okamžik je svatý – tato zkušenost určuje všechno.

Životní radost mohu zprostředkovat jen tehdy, když ji zažiji na vlastním těle.

Liturgie není cvičení ve formálnosti, ale tep života. A také zkušenost, do které se můžeme opakovaně ponořit. 

A pramen síly. Uspořádaný a svatý čas.  Je pro mne jakoby otevřením časového okna do samého Boha, do jeho přítomnosti, která je věčností.

Zkušenost ponoření se do věčnosti. Věčnost začíná dnes, Boží království je mezi vámi, …

Zkušenost, kdy člověk je tak šťastný, že nevnímá, jak ten čas běží např. při dobrém rozhovoru, setkání s přáteli, slavné liturgii, chvíle v přírodě…

Poklad neděle

Jde o to učinit liturgii znovu pramenem obnovy, nádechem věčnosti. To je na liturgii to obšťastňující, že jsem daleko od starostí o budoucnost,

od zakletí v minulosti a od zneklidňujících povinností všedního dne.

Ale liturgie není odtržena od běžného života. Společenství svatých – všech těch, za které Kristus zemřel, nás také uvádí do věčnosti. 

A my při liturgii vstupujeme do jejich společenství. Jdu v neděli, přehnaně řečeno, do kostela ne abych se tam modlil,

ale abych tam s druhými slavil tajemství našeho vykoupení.

(Notker Wolf: Dopřej si čas)

Věnovat druhému čas  znamená, že jej beru vážně. Při opravdovém rozhovoru jde vždycky o otázku pravdy. Vyslovit pravdu dodá rozhovoru váhu. Takový rozhovor potřebuje prostor důvěry. A to chce čas.

Čas strávený s druhými lidmi je jednou z nejkrásnějších věcí: sdílet se a vyprávět si u dobrého jídla a vína.

Skautské heslo zní buď připraven, neříká buď stále činný. Mějme cit pro pravou chvíli – něco udělat nebo naopak čekat. 

Tráva neroste rychleji, když za ni někdo tahá.

Sv. František Saleský: člověk by si měl vyhradit denně jednu hodinu k modlitbě.

A nemá-li čas, tak dvě hodiny…