Škola modlitby – ke komu se modlíte?

Bože, copak ti záleží na tom, co chci já?

V mém nitru je určité místo hněvu, stará rána, z níž pramení velmi silné pochybnosti o tom, do jaké míry Bohu na mě opravdu záleží.
Něco takového vězí v každém z nás.

Život se nevyvíjel tak, jak jsme si představovali. Přitom víme, že Bůh mohl vše zařídit jinak.
Skutečně v něj věříme, ale na jiné rovině jsme podobní třetímu služebníkovi z evangelia:
„Bože, neodvažuji se toužit, protože se tě bojím. Myslím, že máš tvrdé srdce.“

Naše poslušnost netryská z lásky, nýbrž z opatrnosti. „Tak mi Bože řekni, co mám dělat, a já to udělám.“ Zabijeme-li touhu, může se to jevit jako posvěcení, ale ve skutečnosti jde o bezbožnost. Jde vlastně o způsob, jak se vyrovnat s životem bez Boha.

Bůh nás všechny vede k růstu

Bůh rozumí tomu, kde jste.
Který otec by neměl radost z prvních vratkých pokusů svého maličkého o chůzi?
Který otec by se spokojil s něčím jiným, než s pevným krokem svého dospělého syna či dcery? Je tu ale problém: většina z nás
tak úplně nesdílí Boží zanícení pro naši zralost. Je pro nás přirozené investovat do jiných věci: do oběda, zdřímnutí si, našeho celkového pohodlí a také do toho, abychom přiměli ostatní ke spolupráci na našich plánech.

Celou Biblí se však zcela zjevně vine jedno téma: Bůh je odhodlán přivést nás k růstu. A jaké používá prostředky?
Situace, které nás protáhnou, dotlačí nás dál, než jsme mysleli, že bychom vydrželi, tytéž okolnosti, které nás vedou k modlitbám.

Ke komu se modlíte?

Stačí na to? Je laskavý? Má dobrou náladu? Kde se nachází? Je blízko, nebo někde pryč?
Musíme si vyjasnit, kdo jsme a ke komu se modlíme. Pomyslete na všechno, co na tomto světě máte rádi. A pak si připomeňte, že Bůh,
ke kterému se modlíte, to všechno vytvořil.
Když mluvíte k Bohu, mluvíte k nezměrně mocné, tvořivé, štědré a blízké Osobě.
Máte při modlitbách na mysli tuto osobu?

Ježíš to názorně ukázal svým učedníkům, když z pěti chlebů a ryb nasytil pět tisíc lidí.
Jeho zdroje jsou neomezené.

Stejně tak je důležité jasně vidět, kdo jsme v tom všem my. Kým jste pro Boha?
V jakém vztahu jste vůči Tomu, k němuž se modlíte? Kde je v tom všem vaše srdce?
Modlím se k tomu, kdo za mě dal svůj život

V duchu si tu událost představte.
Kdybych měl při modlitbách ve své mysli i srdci tuto Osobu, vím, že by to znamenalo obrovský rozdíl.

Byl bych plný důvěry, očekával bych dobré věci, od samého začátku bych se cítil vítězně. Proto jsme vyzýváni, abychom měli „pohled upřený na Ježíše“, když se modlíme.

Když slyším lidi se modlit (a vaše skutečné názory nic neprozradí tak výmluvně jako to, jak se modlíte), dosti často to zní, jako když sirotek někde za vraty volá o slitování: „Bože, prosím…, prosíííím pomoz mi.“

Volání srdce

Myslím, že máme pocit, jako bychom, když v modlitbě přicházíme k Bohu, museli většinu sebe samých schovávat, podobně jako se dítě snaží
před maminkou skrýt, jak se umazalo, přestože jeho špinavé kalhoty dobře vidí.
Jako by o tom všem Bůh dávno nevěděl.

Volání srdce není něco, co musíte připravovat, trénovat nebo se dokonce učit.
Prostě tomu dejte volný průchod.
„Úpěnlivě volám k Bohu… Slyš Bože mé bědování…Dlouho ještě chceš mi svou tvář skrývat?“ Volání srdce prostě přichází,
pokud tomu nebráníte. Prostě vypněte autocenzuru a nechte své srdce a duši mluvit.

Otroci, sirotci a synové

Všichni jsme už slyšeli, že jsme Boží děti, jsme synové a dcery. Tato slova jsou nám tak dobře známá, že nás to otupilo vůči ohromující pravdě, kterou obsahují. Stále ještě se chováme a modlíme jako sirotci nebo otroci.
Otrok má pocit, že nemá právo o něco žádat, a tak se modlí skromně a uctivě.
Tráví víc času prosbami o odpuštění než modlitbami za hojnost.
V jeho vyjadřování a pocitech chybí důvěrnost.
Sirotek se cítí zoufalý. Jeho modlitby však vyznívají spíše jako žebrání. Jeho modlitební život prostupuje mentalita chudoby.
Prosí o zbytky, čeká, co na něj zbyde. 
Synové si počínají jinak, protože vědí, kým jsou. 

Všechno, co má Bůh, je vaše

Jak by mohl otec svého syna vidět, pokud by ho už předtím nevyhlížel?
Nemohl chlapce vidět zpoza zavřených dveří, jistě stál na zápraží a přejížděl očima obzor, zda tam nezahlédne vracejícího se syna.

Přistupujete k modlitbě s vědomím, že Bůh už na vás čeká a toužebně vás vyhlíží? Otec k synovi běží, obejme ho a políbí.
Chci k svému otci přicházet v modlitbě s očekáváním, že mě obejme. Vy ne?

Synové a dcery, všechno, co má Bůh, je vaše. Modlíte se tak? Otec vás miluje stejně, jako miluje Ježíše. Máte to na mysli a v srdci, když se jdete modlit? nejste sirotci. Nejste jen Boží „služebníci“. Jste synové a dcery.

John Eldredge, Pohni horami