Škola modlitby – Hledání Boha

Hledání Boha

Vzpomenutí na Boha, o kterém zpíváme v žalmech, je prostě znovuobjevení, v hlubokých výčitkách srdce,
že Bůh vzpomíná na nás.


Svým způsobem se na Boha
vzpomenout nedá. Může být jen objeven.

Známe jej, protože On zná nás.
Poznáváme Jej, když objevujeme,
že On zná nás.

Nemohli bychom hledat Boha, kdyby On nehledal nás.

Ale pouhá skutečnost, že Jej hledáme, dokazuje, že už jsme jej našli.
Klášter je dům Boží a všichni,
kdo tam žijí, jsou mu blízko.
Přesto je možné žít Mu blízko
v jeho vlastním domě,
aniž by On byl kdy nalezen. Proč?
Protože hledáme více sebe než Boha,
žijeme nadále více pro sebe než pro Něho.

Nedaří se nám obrátit se k němu,
protože zapomínáme, že On musí přijít
jako zachránce, bez kterého jsme bezmocní.

Hledáme jej, jako by se On nemohl obejít bez našich obětí, jako by On potřeboval
být baven naší náklonností a lichocen naší chválou.

Nemůžeme jej najít, nevíme-li, že jej potřebujeme.

Zapomínáme na tuto potřebu, když nacházíme soběstačný požitek ve své dobré práci.

Bůh, který je všude, nás nikdy neopouští. Přesto se zdá být někdy přítomen
a někdy nepřítomen.
Neznáme-li jej dobře, neuvědomujeme si,
že nám může být blíže, když je nepřítomen, než když je přítomen.

Kdokoliv se pokouší jej zachytit a podržet si jej, ztrácí Jej.
Je jako vítr, který vane, kam chce.

Jestliže nás naučí, jak jít za ním do pustiny jeho vlastní svobody, nebudeme už vědět, kde jsme, protože jsme s Tím,
který je současně všude a nikde.

Ti, kdo milují jen Jeho zjevnou přítomnost, nemohou jít za Pánem všude, kam jde On. Nemilují jej dokonale, jestliže mu nedovolí, aby byl nepřítomen. Nerespektují Jeho svobodu dělat, jak se mu zlíbí.

Myslí si, že jejich modlitby je opravňují Mu nařizovat a podřizovat Jeho vůli své vlastní.

Žijí více na úrovni magie než náboženství.

Jen takoví lidé nejsou nikdy odloučeni od Pána, kteří nikdy nepochybují o jeho právu odloučit se od nich.
Nikdy Jej neztrácejí, protože si vždy uvědomují, že si nikdy nezaslouží Jej najít
a že přes svou nehodnost Jej již našli. Protože On je našel první a nenechá je odejít.

Každý člověk se stává obrazem Boha, kterého uctívá.
Člověk, který se pokouší uvěznit Boha
ve svém srdci, se sám stává vězněm v těsných hranicích svého srdce,
takže Pán se mu vyhne a nechá ho
v jeho vězení, v jeho samovazbě a jeho mrtvé usebranosti.

Člověk, který nechává Pánu svobodu Pána, uctívá Pána v Jeho svobodě a přijímá svobodu synů Božích.

Tento člověk miluje jako Bůh a je unášen pryč, zajatec Pánovy neviditelné svobody.

Co to znamená znát Tebe, můj Bože? 
Jak máme začít poznávat Tebe, který jsi, nezačneme-li sami být něčím z toho, co jsi Ty?

Moudrý člověk se snažil najít Tě ve své vlastní moudrosti, a neuspěl.

Spravedlivý člověk se snažil uchopit Tě ve své vlastní spravedlnosti, a zbloudil.

Ale hříšník, zasažený náhle bleskem milosrdenství, které je spravedlnost, 
padá na zem v adoraci Tvé svatosti, protože vidí, že Tvoje láska je tak nekonečně dobrá, že nemůže být předmětem lidského smlouvání.

„Nesmím snad s tím, co je moje“, říká Pán, „dělat to, co chci?“

Nejvyšším rysem Jeho lásky je její nekonečná svoboda. 

Thomas Merton: Žádný člověk není ostrov