Škola modlitby – Růženec

Ježíš přijímá kříž

Ježíše nezabili, Ježíš svůj život vydal. Je moc důležité, abychom měli správný obraz Boha: Ježíš svůj život dal, nikdo mu ho nevzal. Je Bohem, který nás učí seberealizaci v sebedarování.

Chceš být „někdo“? Tak si polož otázku, pro koho jsi v životě darem. Stáváme se pro druhé darem, když jim dáváme svůj život.

Hodina modlitby

Najděme si chvíli, která by patřila jen jemu.

On je tu pro nás vždycky. Bez modlitby nedokážeme být Ježíšovými učedníky. Učedníci v Getsemanské zahradě spali a nám se zdá, že se nic nestalo, že to nic neznamenalo. Znamenalo to strašně moc.

Kdyby se byl Petr onu hodinu modlil, možná by pak neblbnul s tím mečem. Modlitba by mu „vytříbila“ způsob, jak by se té noci zachoval.

Kdyby se byli apoštolové modlili, možná by se pak nerozutekl. Ale oni se nemodlili.

Ježíš je bičován

Adam měl ambice být jako Bůh. Kristus se zříká toho co je božské. Ukazuje se v celé své pokoře, zatímco v pozadí vidíme Adama v celé jeho pýše.

Neustále zakopáváme o pravdu o vlastním hříchu. Absolutně nám schází postoj solidarity s hříšným člověkem. Taková solidarita s hříšníkem se děje z radikální lásky. 

Proč má být pro mě ideálem milosrdenství a oběť, nikoliv hněv? Proč nemám reagovat na hřích spravedlivým pobouřením, ale obětí a milosrdenstvím? Odpověď zní, že Kristus stojí tam, kde bych měl stát já.

Na prvním místě je tu jeho solidarita se mnou v mém hříchu. Proč je nám odpuštěno? Protože Ježíš stojí před soudem místo nás. To je zásadní argument pro solidaritu s hříšníkem, ve prospěch oběti a milosrdenství.

Ježíš je korunován trním

Díváme se na lidi bez lásky a zdají se nám odporní, znetvoření hříchem. Snadno je posuzujeme, snadno známkujeme, snadno odsuzujeme. Snadno se od nich znechuceně odvracíme.

To však není problém dotyčných lidí, je to problém našeho pohledu, jemuž chybí láska. Jakmile se díváš s láskou, pak ten, který jiným nestojí za pohled, je v tvých očích cenný, důležitý, a tak či onak dobrý.

Maria, prosíme tě, vypros nám u Syna nové oči, abychom se na lidi uměli dívat tvým pohledem.

Seslání Ducha Svatého

Tou slabostí, která nám nedovoluje chválit Boha, je naše sebestřednost.

I v modlitbě nám hrozí tato zaměřenost výlučně na sebe, na své potřeby, na své záležitosti, cíle, ambice, křivdy, rány, pořád jen já, já, já a zase já, dokonce i v modlitbě. V tom se nachází naše základní slabost.

Abychom se mohli opravdově modlit, Duch Svatý musí způsobit naše obrácení, lépe řečeno „odvrácení se“ od nás samých. Duch nám přichází na pomoc tím, že v nás probouzí lásku, pokoru a opravdovou nezištnost.

Bez těchto postojů totiž neexistuje opravdová modlitba chvály.

Ustanovení eucharistie

Eucharistie je tajemstvím proměny. Bůh proměňuje chléb a víno ve své Tělo a Krev.

Je to jedno z mnoha Božských tajemství proměny. Boží proměna je vždy diktována láskou k člověku. Bůh se člověku přizpůsobuje, je v setkání s ním pružný a vnímavý, protože člověk je pro setkání s ním „někdo“.

Jsme i my připraveni na proměnu?

Není tomu spíš tak, že se každý pevně drží svých jistot, zaklíněný ve svých pozicích – vše mám jasné, pevně dané, odtud se ani nehnu? Nakolik je v nás dispozice k proměně?  Jde o ochotu nechat se proměňovat k Božímu obrazu. Z lásky k tomu, který nás miloval jako první.

Hlásání Božího království

Je třeba věřit Bohu, důvěřovat mu. Nelze mu důvěřovat, pokud nám chybí poznání Boha, pokud nemáme zkušenost přebývání s ním. To znamená vědět, že Bůh je v mém životě přítomný a že z této strany přítomnosti očekávám dobro. Poznávat Boha je neobyčejně zajímavé, je mnohem lepší zabývat se Bohem než sám sebou.

Nedůvěřujeme Bohu, protože ho neznáme. Známe jen své představy o něm a ty nám nahánějí strach. Uvěřit evangeliu znamená přijmout ho tak, aby mě uvádělo do pohybu.

Pokud opravdu přijímám evangelium, nemohu zůstat trčet na místě, kde se právě nacházím. Musí se mi stát výzvou, musí mě k něčemu zvát, rozpohybovat, nasměrovat dál. Víra v evangelium vyžaduje změnu chování, změnu života.

Nanebevzetí Panny Marie

Vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. Nebe je přebývání s Ním. V tom spočívá obrovské štěstí.

Poddat se mu jako Bohu, zakoušet ho jako toho, kdo vnáší do našeho života řád, v nebi i na zemi, kdo určuje priority a říká nám, co je důležité, co je dobré.

Je to Bůh, kterému můžu odevzdat svůj život, v lásce, ve svobodě, beze strachu, že o něco přijdu, že mi něco bude vzato. Příslib nebe nás zkoumá do hloubi srdce, ptá se na naši radost z bytí s Ježíšem, ptá se nás také, jak prožíváme chvíle, kdy se od něho vzdalujeme.

Tyto krizové okamžiky nám řeknou, nakolik je naše touha po něm pravdivá. Projevuje se tato touha v mém každodenním životě?

Grzegorz Ryś, Rozjímavý růženec