Adrien Candiard: Když jsi byl pod fíkovníkem
Další knihou Adriena Candiarda, kterou máme v knihovně, je Když jsi byl pod fíkovníkem. Jak patrno z titulu, jedná se povolání Natanaela. A jak říká podtitul, jedná se o nemístné poznámky o křesťanském životě. Tedy dle mého jsou tyto poznámky zcela na svém místě. Ať už se týkají naděje, modlitby, povolání, zamilovanosti či lásky k bližnímu. Ta o lásce k bližnímu se vrací do migrační krize před deseti lety a opsal bych z ní pár řádků:
V starobylé tradici egyptských mnichů „pouštních otců“, se vypráví, že jednou zaklepal na dveře kláštera ďábel, převlečený za chudáka, aby bratry pokoušel. Zaklepal, ale nikdo mu neodpověděl. Zaklepal znovu, ale bez úspěchu. Klepal, volal, až se mu za dveřmi dostalo konečně odpovědi: „Co chceš?“ „Jsem chudák“, řekl ďábel. „Potřebuji vaši pomoc.“ Na to se ozvalo: „Nech nás na pokoji, my se modlíme“. Ďábel se zaradoval: „Nemusím tam ani chodit, už jsem uvnitř.“ On se totiž schovává uvnitř každé ohrady, jejíž dveře jsou pevně zavřené.
Láska, kterou dlužíme svým bližním, nás vždycky vyrušuje, pokud nás nikdo nevyrušuje, je to proto, že jsme ještě nezačali milovat. Přemýšlel jsem o tom před několika měsíci, když do Evropy začaly proudit statisíce migrantů prchajících před válkou. Papež František vyzval katolíky na našem kontinentu, aby tyto uprchlíky přijali. Mnozí jeho výzvu vyslyšeli, ale některé spořádané křesťany to znepokojilo a odpověděli, že takové přijetí je z ekonomických důvodů nebo kvůli identitě dost komplikované. Samozřejmě, že je to komplikované, samozřejmě, že to narušuje pohodlí, ať už materiální, nebo jiné, které je zcela legitimní, ale to je právě ten princip, o to právě jde: láska k bližnímu je vyrušení. Alternativou k tomuto vyrušení není klid; alternativou k vyrušení je peklo, což je jen technický název pro izolaci, která byla zvolena a přijata navždy.
A ještě k současnosti. Všichni vidíme, jak je naše společnost rozdělená. Toho si všímají i Michal Martinek či Samuel Privara v Perspektivách. Toto je čas, kdy by se měla projevit sůl země. Nemusíme vytrubovat naši víru, stačí snaha o empatii a porozumění druhého. Teprve tehdy, když se nechám zasáhnout zkušeností druhého, mohu na ni odpovědně reagovat. Případný neúspěch snahy mohu přijmout jako nastavenou druhou tvář, která ale spíše patří mému egu. Tolik krátce z jejich myšlenek k tomu, co dnes bolí.
Honza Votava