Etty Hillesum – Přervaný život

Přervaný život  je deníkový příběh popisující náboženské probuzení mladé židovky Etty Hillesum v Amsterodamu za německé okupace, tedy za pomalu sílících protižidovských opatření. Na počátku deníku v březnu 1941 je Etty  nejistá sedmadvacetiletá mladá žena s depresemi. Dochází k psychoterapeutovi Juliu Spierovi,  který ji seznámil s Biblí, díly svatého Augustina, Tomáše Kempenského či C.G.Junga a Etty začíná tušit o co v životě jde. 

       Zde je několik záznamů, které dokumentují proměnu.

      Cítím se teď vnitřně tak dobře a harmonicky, tak skrz naskrz zdravá – nebo ještě lépe: sebeuvědomění je v plném proudu a všechno, co až dosud leželo v mé hlavě jako bezvadně uspořádané teoretické formulace, konečně sestupuje také do srdce a vtěluje se tam…

     Myslet – to je krásná a člověka důstojná činnost v souvislosti se studiem, avšak z trudnomyslnosti se myšlením vyhrabat nelze. Na to je třeba jít jinak: nalézt znovu kontakt s kousíčkem ztracené věčnosti.

     V poslední době se mi pořád častěji stává, že i v těch nejdrobnějších všedních záležitostech a prožitcích cítím závan věčnosti. Nejsem jediná, kdo je unavený, nemocný a smutný nebo vystrašený, sdílím jen úděl milionů lidí z mnoha staletí. To všechno tvoří součást života, a přesto je život krásný a smysluplný i ve své nesmyslnosti, ovšem za předpokladu, že v něm vymezíme věcem náležité místo a přijmeme jej jako jednotu, takže se nakonec stane uzavřeným celkem. Jakmile z něj ale člověk začne něco vylučovat nebo odmítat, nebo něco svévolně přijímat a jiné odvrhovat, ztratí jeho život smysl, protože přestane být celkem a podlehne svévoli.

     Na konci deníků, na podzim 1942 „sdílí dobrovolně osud svého lidu“ a odchází do tábora Westerbork, aby se věnovala nejslabším členům tábora: starým lidem, matkám s malými dětmi a nemocným. Pobyt v táboře končí 7. září 1943, kdy je deportována do vyhlazovacího tábora Osvětim Březinka. Tam umírá 30.listopadu 1943.   

    Mnozí lidé jsou na tom mnohem bídněji, než by bylo třeba, protože svou touhu po přátelích a po rodině počítají na konto svých životních ztrát, zatímco už pouhá skutečnost, že je srdce takové touhy a lásky vůbec schopno, by měla být připočtena k těm nejdrahocennějším pokladům.

     Poslední ukázka je z dopisu, který psala v táboře v srpnu 1943.  Je to vzkaz Etty Hillesum současnosti, že i v takové mizérii se dá žít šťastný život.

Honza Votava