Josef Suchár – Zázrak v Neratově

      Knižní rozhovor s Josefem Suchárem Zázrak v Neratově jsem si přečetl, abych se dozvěděl, v jakém to prostředí se vaří pivo, které s takovou chutí piji.

      K samotnému příběhu Neratova snad jen tolik, že je to příběh silný, až sjednocující, což mohu potvrdit zkušeností rozhovoru s jedním antivaxerem.  Nevěda, kam obrátit rozhovor, aby nás nerozděloval, jsem zmínil, že čtu knihu Zázrak v Neratově. Obrat byl okamžitý. Mimo aktivit Josefa Suchára mě zaujala i jeho slova o mezináboženském dialogu, který zažil dík svým cestám do Indie. Říká, že v prvé řadě musím vědět kým jsem a co z toho to pro mne vyplývá. Pak mohu mít úctu k jiným tradicím a setkání s nimi je pro mne obohacením, inspirací. Z toho zas vyplývá velký důraz na vzdělání. Pokud druhého neznám, nic o něm nevím, může vstupovat do vztahu strach a agrese. Papež František o tom píše v encyklice Fratelli tutti, že se objevuje pokušení budovat kulturu hradeb, vztyčovat hradby, hradby v srdci, hradby na pevnině, abychom zabránili setkání s jinými kulturami, s jinými lidmi. A ti, kdo vztyčují hradby, kdo stavějí hradby, skončí jako otroci právě uprostřed těch hradeb, které postavili. Zůstávají bez obzorů, protože postrádají jinakost druhých, protože….čím více se mysl a srdce člověka zužuje, tím se stává méně schopným chápat skutečnost, ve které žije. Bez setkávání se s rozdílnými lidmi a bez vztahu k nim je nesnadné dosáhnout jasného a úplného pochopení i sebe sama a své rodné země.

     Pro vzdělávání v oblasti cizích kultur máme v knihovně oddíl Jiná náboženství či v beletrii například román Petry Procházkové Frišta.

     Po přečtení knihy Františka Lízny Musím jít dál jsem si říkal, že v důchodu se vypravím z domova do Compostely. To už nedám, tak aspoň Neratov.

     Toto jsem napsal někdy v roce 2023.  V červnu 2026 jsem se vydal a došel do Neratova na nedělní mši svatou.  Kostel plný radostných lidí, asi tak jako ve snu našeho pana faráře. Pokřtění, nepokřtění, věřící, nevěřící, místní, nemístní, turisté, čumilové, všichni kousek nad sebou a v tom spojeni. Když jsem se se svými pocity svěřil kamarádce, kterou jsem tam potkal, tak mi řekla: „Jo, to je tady normální.“ Tak proč se nenechat inspirovat Neratovem? Jeho otevřeností.

Honza Votava