Dveře do svobody – tipy z farní knihovny

Z farní knihovny

Dveře do svobody

Neděle 4. října byla nedělí odpuštění, a protože odpouštění není nikdy dost, tak ho přidám trochu i z farní knihovny. První myšlenka je z knihy Timothy Radcliffa Být živí v Bohu:

Antoin Leiris, jehož žena Helen Muyalová byla zavražděna teroristy při útoku v Paříži v roce 2015, napsal jejím vrahům otevřený dopis:

„V pátek večer jste ukradli život výjimečné bytosti, mé životní lásce, matce mého syna, ale mou nenávist mít nebudete. Nevím, kdo jste, a ani to nechci vědět, jste mrtvé duše. Jestliže nás ten Bůh, pro kterého slepě zabíjíte, stvořil k svému obrazu, pak každá kulka v těle mé ženy je ránou do jeho srdce. Ne, to uspokojení, že bych vás nenáviděl, vám nedopřeji. Chcete ho, ale reagovat na nenávist hněvem by znamenalo vydat se té samé ignoranci, která z vás udělala to, co jste. Chtěli byste, abych se bál, abych se na své sousedy a spoluobčany díval s podezřením, abych svou svobodu obětoval svému bezpečí. Prohráli jste.“

Autor pokračuje úvahou: To je ona „plodná nečinnost“. Odpuštění se vzdává radosti z pomsty a mechanické logiky světa. Začíná tím, že nic neuděláme. Stvoření povstává ex nihilo, z ničeho. Právě díky tomu, že nic neuděláme, že nevrátíme ránu, se otevírá okno pro to nové. V těsné síti lidských interakcí se otevřel prostor pro to, aby se stalo něco neočekávaného. Vždycky když se člověk zdrží pomsty, Boží tvořivá milost tento prázdný prostor učiní plodným. V malé chatrči našeho jednání „oko za oko“ se otevřely dveře, kterými mohu uniknout do svobody a na čerstvý vzduch milosrdenství.

Vyslechli a odpustili

Druhá nabídka se týká knihy Apofthegmat, příběhů a výroků pouštních otců. Vynímám: „Stalo se, že jeden bratr ve Skétách spáchal vážný hřích. Starší se sešli a požádali Abba Mojžíše, aby se k nim připojil. On ovšem odmítl přijít. Starší k němu poslali s následujícím poselstvím: „Přijď, čekáme na tebe.“ Vstal tedy a vydal se na cestu, nesouc starý děravý koš. Naplnil jej pískem a táhl za sebou. Starší mu přišli naproti a ptali se ho: „Co to znamená, otče?“ Stařec odpověděl: „Moje hříchy se sypou ven a já o tom ani nevím. Takto přicházím, abych soudil hříchy jiného.“ Když to slyšeli, tomu bratrovi neřekli nic a odpustili mu.

Třetí příběh přidávám výjimečně ze života knihovníka. Asi před půl rokem se mi v hlavě vytvořila knedla, že mi bylo ublíženo. Ať jsem léčil, jak jsem léčil, pořád jsem se jí nemohl zbavit. Až jsem zašel na film Pepy Lubojacki Kdyby se holubi proměnili ve zlato. Po projekci jsem polkl a knedla byla pryč. Sdělením filmu je, že každý máme svou jedinečnou hodnotu a takto jsme hodni nepodmíněné lásky. Ano, určitě jsem tuto pravdu slyšel xkrát, ale v tomto konkrétním případu jsem potřeboval právě tento film.

Honza Votava