Klepání na dveře

Kněz pokračoval ve vánoční promluvě: „Také dnes večer stojí Spasitel u zavřených dveří. Ještě jsou srdce, kde pro něj není místo.“

„Ráda bych jej pozvala dovnitř,“ pomyslela si Anette. Zdálo se jí, že je to moc dobrý nápad. Ale pak jí padl pohled na Luciena, sedícího na druhé straně kostela.

Došlo jí, že nemůže pozvat Ježíše, ať přijde do jejího srdce, protože je plné nenávisti k Lucienovi – a Ježíši by samozřejmě nechtělo přijít do srdce plného nenávisti a neodpuštění. Bude muset zůstat venku. 

„Babičko, co to znamená, když Ježíš klepe na dveře mého srdce?“

„ To znamená, že Ježíš vidí, že lidský život je plný špatností. A proto sestoupil na zem, nechal se přibít na kříž, aby byl potrestán za všechny tvoje špatnosti a zlé myšlenky namísto tebe.

Potom vstal z mrtvých, aby mohl přijít do tvého života, vyhnat všechno zlé a žít v tobě, vyhnat všechno zlé myšlení a namísto toho vložit svou dobrotu a lásku.

Jako by někdo klepal na dveře špinavého a zaprášeného domu a říkal: Když mne pustíš dovnitř, vymetu prach a temnotu.“

„Ale babičko, když někoho nenávidíš, nemůžeš Ježíše pozvat dál, nebo snad ano?“

„Nenávist k někomu jen ukazuje, jak moc potřebuješ Ježíše. Čím temnější místnost, tím víc je zapotřebí světla. “

„Ale já nemohu přestat nenávidět Luciena“,  šeptala Annette zamyšleně.

„Ano, máš pravdu. Nikdo z nás není schopen sám od sebe přestat se zlými myšlenkami. Je to, jako když otevřeš okenice a pustíš světlo dovnitř, místo aby ses snažila nejdřív vyhnat tmu.

Přesně to se stane ve tvém srdci, když poprosíš Pána Ježíše, aby vešel.

Když vejde láska, musí nenávist a sobectví a zloba ustoupit stejně, jako ustoupí tma, když necháš vejít světlo.

Ale snažit se je vyhnat sám je stejné jako zkoušet vyhnat stíny z temné místnosti. Je to ztráta času.“

Annette nemohla dlouho usnout. „Je to pravda,“ přemýšlela. „Kdybych ho poprosila, ať vejde, musela bych se spřátelit s Lucienem, a to nechci.

Budu se muset snažit na to klepání zapomenout a najít jiný způsob, jak být šťastná.“

Druhého dne se Annette vydala do hor hledat ztracené koťátko. Na zledovatělém můstku jí uklouzla noha a ona si poranila kotník.

Promrzlá a s bolavou nohou se dovlekla k nejbližšímu stavení. Za oknem byla svíčka, ale nikdo na její klepání neotevíral.

Poprvé zažila, jaké to je, klepat na zavřené dveře a nedostat odpověď. Klepala jen pár minut, ale Pán Ježíš klepal celé roky.

Dobře o tom ví. Jaké by to bylo, kdyby věděla, že jsou uvnitř lidé, ale na její klepání neotevírají? Jak moc by se na ně za to hněvala.

Jenže přesně takto se ona chová k Ježíši.

A On ji přesto nezačal nenávidět. Stále ji velice miluje, jinak by neklepal dál a dál a nesnažil by se vejít.

Najednou zaslechla zvuk jedoucích lyží a chlapecký zpěv. „Pomoc!“ Zakřičela ze všech sil.

Byl to Lucien, který se vracel domů z návštěvy svého přítele v horách.

Půjčil jí svůj kabát a rychle odjel pro pomoc. Annette měla o čem přemýšlet.

Zaprvé, je v bezpečí. Lucien vyjel z lesa právě včas. Celou dobu, kdy si myslela, že je sama, se o ni Bůh staral a poslal Luciena, aby ji zachránil.

Zadruhé, zažila, jaké to je, najít zavřené dveře. Ještě neví, co se stane, až dveře otevře.

Ale jednu věc ví docela jistě. Nemůže už nechat Ježíše dál čekat.

(z knihy Poklady pod sněhem, Patricia St. John)