Marek Vácha: Jízda v levém pruhu

Orka jsem poprvé poznal, když hostoval u nás v kostele za otce Jana Pacnera, a trochu mně vadila jeho tichost, či jak to nazvat. Poznání, co se skrývalo pod touto tichostí, je mi ponaučením, že nemám dát na první dojem. Pak učil syna Honzu na Biskupském gymnáziu náboženství, vyšly Tančící skály, a skrze další knížky, články, přednášky a jiné mne provází dodnes. V neposlední řadě rád vzpomínám na kamarádův svatební obřad v Chřibech na Klimentku, nejen pro krásné prostředí, ve kterém Orko oddával, ale i pro svatební veselici, která probíhala cestou z obřadu na vlak, ve vlaku a po vystoupení z vlaku na čtvrtém nástupišti.

Snažím se číst knížky, abych vám dokázal říct, jaké jsou. U Orka vím, že to bude dobré, tak jsem Jízdu v levém pruhu ani neměl v plánu číst, jen jsem do ní nahlédl, když jsem byl v knihovně sám, a skončil jsem až doma. Těchto pár řádků není ani tak o knize, ale spíš o tom, co mě napadlo a na co jsem si vzpomněl, když jsem ji četl. Při vyprávění o Orkově mládí, jeho výletech s přírodovědci do brněnského okolí a čundrování po Chřibech jsem pocítil něco, co už jsem znal. Chuť prožít něco podobného. Tohle jsem zažil na svém prvním čundru v patnácti letech.

S kamarádem jsme si našli místo pro širák, ale za chvíli jsme nebyli sami. Palouk, na kterém jsme chtěli přenocovat, se též zalíbil pražské osadě, která se zde chystala uspořádat trampskou svatbu, a protože nevěděli co s námi, tak nás na ni pozvali. Večer prožitý v nebývale přátelské atmosféře ve mne vyvolal již zmíněný pocit a za dva roky jsme už na gymplu v Tišnově zakládali trampskou osadu Alcor. Nežijeme však cizí život, ale svůj vlastní, a tak jsem za další dva roky poznal, že házet sekyrou do kůlu, když v kriminále sedí lidé jen pro svoje přesvědčení, se jaksi nehodí a začal jsem radši chodit s máničkama do hospody. Mohlo by se zdát, že tohoto byl Orko ušetřen, ale jeho vzpomínka na Klub osamělých srdcí naznačuje něco jiného.

Také vzpomínky na ministrantský konvent ve skautském duchu a vůbec intelektuální prostředí ve farnosti u svatého Tomáše vybízely k následování, jen, jak následně podotkl v rozhovoru syn Honza, mohou působit poněkud elitářsky. Mohu potvrdit vzpomínkou z mládí, ze začátku sedmdesátých let, kdy při vzájemném setkání s naší klukovskou partou v Zamilovaném hájku byla nejbystřejšímu, nejšikovnějšímu a nejchytřejšímu z nás nabídnuta účast v tomto společenství. Nakonec i Orko tohle připouští a zmiňuje sebeironii jako nejlepší prostředek proti tomuto. Antarktida a polárník Jaroslav Pavlíček, který vnáší do drsných podmínek své zásady přežití a soužití s přírodou, které někdy hraničí až se sebevraždou, letní tábory, dunajská delta, primice s postaveným křížem nad přehradou, to jsou všechno témata, která vás nenechají chladnými a vtáhnou vás do děje. Mně se to alespoň stalo, ten kříž jsem našel a sáhl jsem si na něj.

Na závěr ještě jednu vzpomínku: Pracovně jsem se párkrát potkal s panem Zelenkou. Při rozhovoru vyšlo najevo, že oba dáváme přednost zážitkové turistice před poznávací, na dokreslení čehož mi vykládal, jak s kamarády letěli dlouho letadlem, pak dlouho putovali ve vysokých horách, a když na konci cesty docházely síly, jeden z nich vytáhl plechovky piva, které celou dobu vláčel s sebou. Ukázal mi skupinovou fotografii s tímto dobrodincem a já poznal Orka. Po přečtení Jízdy v levém pruhu se z pana Zelenky vyklubal Zub.

Přeji pěkné počtení.

Honza V.