Hanna Krall: Stihnout to před Pánem Bohem

Knihu tvoří rozhovor s Markem Edelmanem, vůdcem povstání ve varšavském ghettu, které vyvrcholilo na přelomu dubna a května 1943.

Během 2. světové války bylo více povstání, ale ta propukala, až když bylo vidět světlo na konci tunelu, až když se blížilo osvobození. Tohle povstání však propuklo uprostřed beznadějné situace, kdy probíhá řízená likvidace varšavského ghetta, kdy každý den musel vyjet vlak s deseti tisíci Židy do Treblinky. Zpočátku nastupovali do transportu jako ovce. Když dostávali na cestu chleba, tak i běželi. Od ledna 1943, kdy jich zbylo posledních šedesát tisíc, už nešli dobrovolně. Buď se bránili, nebo prostě nenastoupili do vlaku. Vždy však přišla smrt. Je ta pokorná jiná, méně důstojná, než ta se zbraní v ruce? Hlavně pro okolní svět bylo snesitelnější se dívat na člověka, který se brání, než na toho, kdo si kope hrob.

Tohle povstání propuklo z potřeby činu, ne záchrany. Záchrana je možná v případě volby mezi životem a smrtí, tam byla jenom smrt. Edelman popisuje, jak se mu podařilo z transportu zachránit chlapce tiskaře a děvče spojku. Oba nakonec zemřeli, chlapec však stačil vytisknout ještě jeden leták a ona jej roznést. Zajistí čin důstojnost života a smrti? Nebo pramení důstojnost našeho života ještě z něčeho jiného?

Po takových hrůzách někdo řekne: Bůh není, protože kdyby byl, tak by tohle nedovolil. V knize je tato věta doplněna: A pokud přece jenom je, pak je na jejich straně. Vzpomněl jsem si na Waltera Kaspera a jeho knihu Milosrdenství. Bůh není ten, kdo straní, Bůh je ten, kdo trpí v každém z nás.