Jim Bishop: Den, kdy zemřel Kristus

Jim Bishop – Den, kdy zemřel Kristus (Karmelitánské nakladatelství, 2005)

Bishop nebyl, jak by se snad na první pohled zdálo, biskup, a dokonce ani kněz. Byl to americký novinář, který v knize  pojednává o nejdramatičtejším dnu v dějinách světa, o dni, kdy zemřel Ježíš Nazaretský. Tento den zplodil lásku i zatvrzelost, přinesl lidstvu dobré i zlé a ovlivnil život bilionů lidí. A přece, když přátelé sňali Krista s kříže, nepovažoval to svět ani Palestina za významnou událost. 

Děj začíná v 6 hodin večer, kdy podle židovské tradice začíná nový den, a odvíjí se až do posledních okamžiků Kristovy smrti.

Popis skutečných událostí na chvíli pozastaví kapitoly, v nichž autor čtenáře blíže seznamuje s prostředím, historií a ostatními okolnostmi, které mu pomohou blíže pochopit události, spojené s Kristovou smrtí.  První z nich je věnována popisu židovského světa, zvyků, tradic, historie, víry, mentality, kultury, přírodních podmínek apod., které utvářely pozadí Ježíšova života. Další kapitola, která přerušuje chronologické události posledního dne, je věnována právě Ježíši, jeho rodině a jeho působení. Poslední kapitola, která popisuje širší okolnosti Ježíšovy smrti, se zabývá charakteristikou římského světa a jeho kontakt, a především kontrast, s židovským světem.

Události posledního dne Kristova života jsou vyprávěny chronologicky. Každá kapitola knihy odpovídá jedné hodině dne. Vše začíná Ježíšovým příchodem do večeřadla a společnou večeří, další události na ně postupně navazují, kniha končí v okamžiku, kdy je Ježíšovo tělo sňato z kříže. Autor se opírá nejen o zprávy zachycené evangelisty, ale pracuje i s dalšími historickými prameny a dokumenty, které mu pomáhají zachytit Kristovy poslední hodiny co nejblíže a nejvěrohodněji. Sám ale uznává, že jeho práce není úplná, protože mnoho informací se v průběhu času nedochovalo.

Kniha Den, kdy zemřel Kristus je vhodným společníkem pro právě nadcházející velikonoční svátky. Čtenář se stává svědkem posledních hodin Ježíšova života a smrti, může se blíže ponořit do tajemství Kristova utrpení, setkat se s Ježíšem – člověkem i Bohem, jehož smrt zasáhla do dějin celého lidstva.

Ježíš se zastavil pod stromy. V ornamentech listí postříkaného měsíčním světlem spatřili apoštolové v jeho tváři strach. Jeho dlouhé štíhlé ruce se třásly. Obličej dostal barvu popela s modrými skvrnami. Svaly kolem úst ochably a oči vystoupily z důlků vidinou hrůz, jež ostatním byly skryty.

Petr, Jakub a Jan mu chtěli pomoci, nějak ho potěšit, ale Kristus jen mávl rukou. Lidská pomoc mu nebyla nic platná, protože v této chvíli byl víc člověkem než Bohem. Jako člověk byl schopen nést nastávající utrpení v celé jeho šíři. Byl nejen vázán jako člověk na svůj citlivý nervový systém, ale jako Syn Boží také věděl, co ho čeká.

Bude to těžká cesta. Ale jiná, snazší, neexistovala. Lidská povaha se přirozeně děsí myšlenky na smrt, zvláště když je tělo zdravé a žilo by normálně ještě dlouhá léta. Lidská stránka jeho přirozenosti vystupovala stále víc do popředí, když pomyslel na to, jak brzy bude přerušen svazek podivuhodně utvořeného těla, svalů, krve, kostí, s myslí uvězněnou ve schránce lebky, a přece svobodnou myslet a chtít. Myslel na duši, která se neodloučí od tohoto těla, dokud tělo ve strašném utrpení nezemře.