Láska je znamenitá cesta

LÁSKA JE ZNAMENITÁ CESTA, KTERÁ VEDE BEZPEČNĚ K BOHU

 

Ježíši, co na tom záleží, že padám každou chvíli, vidím tak svoji slabost, a to je pro mě velká výhra… 

Svatost nesestává z toho či onoho počínání.

Spočívá v dispozici srdce, která nás činí pokornými a malými v náruči Boží, 

jež si je vědoma své slabosti a až opovážlivě důvěřuje v Otcovu dobrotu.

Nikdy nevyhledávejme to, co se zdá velké v očích smrtelníků. Jediné, co nevzbuzuje závist, je poslední místo.

Kdybychom se ještě stále pokoušeli o něco velkého i jen pod záminkou horlivosti, Ježíš nás nechá samotné.

 

Opravdu, stačí se ponížit a s láskou snášet své nedokonalosti. V tom spočívá pravá svatost!

Chyťme se za ruce a pospěšme na poslední místo. Nikdo s námi nebude soupeřit. 

 

Musím se snášet taková, jaká jsem, se všemi svými nedokonalostmi.

Ale chci hledat prostředek, abych šla do nebe cestičkou hodně přímou, krátkou, cestičkou docela novou.

 

Chtěla bych nalézt zdviž, která by mě vynesla až k Ježíši, poněvadž jsem příliš malá, abych mohla stoupat po drsném schodišti dokonalosti.

Zdviž, která mne má vynést do nebe, to je tvá náruč, Ježíši!

Proto nepotřebuji růst, naopak, musím zůstat maličká, menšit se čím dál tím víc.

 

Zůstat před Bohem malým dítětem znamená poznat svoji nicotu, očekávat vše od Boha,

jako malé dítě očekává vše od svého otce; ničím se neznepokojovat, vůbec si nezískávat jmění.

 

I u chuďasů se dává dítěti, co potřebuje, jakmile však vyroste, už ho otec nechce živit a řekne mu: Teď pracuj, můžeš být soběstačný.

 

Být malý ještě znamená vůbec si nepřičítat ctnosti, které konáme, a nemyslet si, že jsme něčeho schopni,

ale uznávat, že Bůh vložil tento poklad do ruky svého malého dítěte.

Konečně to znamená vůbec nepozbývat odvahu kvůli svým chybám,

protože děti často upadnou, ale jsou příliš malé, než aby si hodně ublížily.

 

Bůh chtěl vytvořit velké světce, kteří mohou být přirovnáni k liliím a růžím. Ale vytvořil také menší, a ti se musí spokojit

s tím, že jsou sedmikráskami nebo fialkami, že jsou určeni, aby byli potěchou pro oči Pána Boha, když si je položí k nohám.

 

Je přece vlastností lásky, že se sklání. Tím, že Pán Bůh takto sestupuje, ukazuje svou nekonečnou velikost.

 

Stejně jako slunce svítí současně na cedry i na každou květinku,

jako kdyby byla na zemi jen ona, tak i náš Pán se zabývá každou duší zvlášť, jako kdyby neměla sobě podobné.

 

Nejsi-li nic, nesmíš zapomínat, že Ježíš je všechno, proto musíš ztratit své malé nic v jeho nekonečném všem

a nemyslet už na nic, než na toto jedinečně láskyhodné všechno.

 

Z myšlenek sv. Terezie z Lisieux

  

Svatá Terezie z Lisieux  (2. ledna 1873, Alençon – 30. září 1897, Lisieux, Francie),

 vlastním jménem Thérèse Martinová a řeholním jménem Terezie od dítěte Ježíše

panna a mystička, velká postava karmelitánského řádu 

Svatořečena 1925  a v roce 1997 prohlášena za učitelku církve

Je patronkou nemocných TBC a AIDS, květinářů a pěstitelů růží, sirotků, pilotů a leteckého personálu, Francie, Austrálie, misií, misionářů a karmelitek.