Svatí povaleči

Svatí povaleči

Bylo chladné podzimní ráno. Vzbudila jsem se o něco dřív, než bylo nutno vylézt z teplých peřin a kmitat. Tak jsem ležela a myšlenky se zvolna rozbíhaly po chodbách šedé kůry mozkové. Co mne dnes čeká? Kromě stálic jako jsou cesta do a ze školky jsem na ten den měla v plánu několik pochůzek. Nejprve školka, pak na úřad, pak U-U (uklidit a uvařit), před polednem další pochůzka, pak znovu do školky, po obědě flétna s dcerou, a nákup bot se synem. A jestli vymyslím dost rychlý oběd, možná to zvládnu i k holiči. Myšlenky už pobíhaly celkem svižně.  Na mobil mi přišlo heslo na den. „Posílám před Tebou anděla“ (Ex 23, 20). To mne naladilo pozitivně: asi to na úřadě vyřídím a možná dojde i na vlídnost. Boty koupíme na první pokus a bez brblání. Kdo jste někdy kupovali boty s desítiletým klukem, víte, o čem mluvím. A na holiče se taky už skoro můžu těšit. Když budu mít takový andělský předvoj…

Jestli teď čekáte, jak to všechno klaplo, a ještě navrch měli v zelenině broskve ve slevě, tak vás pro tentokrát musím zklamat. I když, Bůh na nás někdy mrkne jedním okem, zatímco zíráme, jak to všechno vychází, jako by chtěl říct: „Co se divíš, přece jsem Ti říkal, že to mám pod kontrolou“.

Ale toho rána to bylo trochu jinak. Syn se vzbudil s parádním štěkavým kašlem, takže důležitost všech zamýšlených pochůzek se vrátila do patřičných mezí. Balila jsem malého maroda do peřin a s vděčností za ranní chlad jsem otevírala okna. A rozjímala jsem, jak to Bůh dnes s těmi anděly vlastně myslel. Zjevně to bude jinak, než jsem si prve vysnila a rozplánovala – Bohu, andělům i sobě. A jak mé plány pro celý den mizely v dáli, v duši se mi vynořila věta: „Mar(ké)to, znepokojuješ se pro mnoho věcí.

To je přece z toho příběhu o svatých povalečích. No jen si to představte. Přijde návštěva, banda hladových chlapů, nevíte co dřív, běháte, chystáte, nemáte čas si s nimi trochu povídat, a nakonec, když vám zbudou jen bolavá záda a hromada špinavého nádobí, vám tu sestru, která se ani nedotkla vařečky nebo smetáku, ještě dají za vzor. To by naštvalo i většího dobráka, než jste vy nebo já. Ale mezi námi, tak trochu si za to Marta může sama. Proč do Ježíše rejpala a popouzela ho proti sestře?

Když se budeme nad tou památnou návštěvou Ježíše u Marty a Marie zamýšlet do hloubky, možná začneme tušit, proč se nám někdy plány a práce daří, a jindy jsme se, podobně jako apoštolové, „lopotili celou noc a nic jsme nechytili“ (Lk 5,5).

Jan Pavel II. v apoštolském listu Novo Millennio Ineunte mluví o pastoraci, ale podobný princip platí i pro jakoukoliv lidskou činnost: „Odnepaměti se duchovní život a samotná pastorační činnost potýkají s velkým pokušením: často si myslíme, že výsledky závisí na naší schopnosti pracovat a plánovat. …Ale běda když zapomeneme, že „bez Krista nemůžeme dělat nic“ (srov. Jan 15,5). …Všechno závisí na Kristu, na vztahu k němu, na vnitřním životě a na svatosti. Nesmíme se divit, že kdykoliv se tento princip nerespektuje, nemají pastorační projekty úspěch a zanechávají v srdci člověka pouze pocit neuspokojení.“

Ano, všechno závisí na Kristu a našem vztahu k němu. Máme-li totiž upřímný, pravdivý a živý vztah ke Kristu, pak budeme mít v hloubi srdce pokoj. To je to, k čemu nás zve Ježíš v onom příběhu z Betánie. Svatost neznamená komplikovanost. Věci skutečně duchovní jsou velmi prosté. Jestli si zvykneme každou naši práci prožívat jako jiný způsob modlitby, budeme možná překvapeni, že stíháme více práce. Bude to způsobeno i tím, že ve světle modlitby se správněji poskládají priority podle skutečné důležitosti. A vědomí, že svoje síly dáváme věcem opravdu podstatným, bude zpětně dalším zdrojem síly i pokoje pro naše srdce. „Naplnění každého jednotlivého povolání vyžaduje nejen vzdání se toho, co je samo o sobě zlé, ale i toho dobrého, co pro nás Bůh nechce.“ (Thomas Merton). Jak řekl Ježíš Martě: „Jen málo je třeba, ano, jen jedno.“

 Jsme pozváni vybrat si ten nejlepší úděl. A nikdo nám jej nevezme.