Alexandr Meň: Rozbít led – Křesťan ve společnosti

Alexandr Meň se narodil 22. ledna 1935 v rodině patřící k moskevské inteligenci. Jeho matka, Židovka, přijala pravoslaví a v této víře dala i pokřtít svého syna. Alexandr výborně absolvoval střední školu a pokračoval ve studiu na přírodovědeckém institutu, ze kterého však byl pro své náboženské přesvědčení vyloučen. Od mládí toužil stát se knězem, chtěl po vzoru Teilharda de Chardin skloubit vědu s náboženstvím. Po vyloučení se tedy plně orientoval na kněžství. I když byl pod dohledem KGB, nikdy nebyl vězněn a za perestrojky se stává známým tak, že v době oslav milénia křesťanství v Rusku byl snad jediný představitel pravoslaví v Rusku, který pro své vzdělání, řečnické umění, otevřenost a apoštolskou horlivost dovedl promluvit k širokým vrstvám obyvatel srozumitelně a moderně, kdo dokázal přesvědčivě objasňovat křesťanské učení a reprezentovat svou církev důstojně a otevřeně.

Samotná kniha je výborem z jeho knih, článků a rozhovorů. Z těch bych tu část představil:

Asi před dvaceti lety na stránkách Rožně otec Jan Pacner otevřel diskusi na téma předávání víry, do které se dnes zapojuje Alexandr Meň slovy: O víře mluvíte jako o ose, o základu, a to je hluboce pravdivé. Právě proto ji nelze „předávat“ jako předmět anebo poznatek. Je to vnitřní situace člověka ve vztahu k Bohu… Co se narodí zvnitřku, je cennější než to, co se vnese zvenčí. Tady bych možná viděl příčinu, proč si Ježíš nepřeje, aby se mluvilo o jeho uzdraveních. Houby je mi platné, že se dovím o uzdravení, já potřebuji být uzdraven.

Dalším tématem Alexandra Meňe byl ekumenismus a varování před nebezpečím kolektivního narcismu, který je škodlivý, nebezpečný, protože vede společnost k tomu, aby samu sebe idealizovala. To je do značné míry vlastní i našim klerikálním kruhům. Jsou nadšeny samy sebou. Když jsme my věřící oslavovali milénium christianizace Rusi, nebylo vysloveno jediné slovo pokání, jediné slovo o tragédii ruské církve, bylo jen nadšení a sebeopájení.

Chápu, že každá kultura, každý národ tak či onak miluje své „já“. Dnes to ale vypadá tak, že milujeme sami sebe, ale nemilujeme nic jiného. Dokonce i katolíci v naší zemi se stali nacionalisty… A proč je tu antiekumenismus? Protože ekumenismus vyžaduje od člověka, aby si vážil cizího modelu křesťanství. U nás je však místo toho nenávist… Došlo ke spojení ruského fašismu s ruským klerikalismem a církevní nostalgií po minulosti. Jistěže je to pro nás věřící hanba, protože společnost čekala, že v nás najde nějakou podporu, a podpory se dostává fašistům. Určitě nejsou takto orientováni všichni, ale jde o dost velké procento. Nedovedu říct kolik, nestudoval jsem to. Jenže kam se jen člověk hne, ať hovoří s kýmkoli: tenhle je monarchista, druhý antisemita, třetí antiekumenista.

Toto jsou slova z posledního rozhovoru, který byl veden s Alexandrem Meněm. V neděli 9. září 1990 byl zavražděn zezadu ránou sekerou, když byl na cestě do svého farního chrámu na mši svatou. Byl potrestán jako zrádci ve staré Rusi – zbraní, kterou ruský lid používal proti nepříteli, cizinci, okupantovi.           

Toto však není problém jenom Ruska. Třeba v diskusním pořadu Dominikánská 8 s názvem Historická zátěž a smíření zaznělo, že v Bosně jsou to hlavně místní náboženské komunity, které brání v cestě ke smíření. Všechny, islámská i ty křesťanské.

Honza Votava