K plnosti – Knižní rozhovor s P. Stanislavem Krátkým

K stému výročí narození P. Stanislava Krátkého jsem napsal pár řádků o tom, jak jsem se s ním setkal a z knihovny jsem vybral knihu K plnosti, která je rozhovorem Jana Mazance s tímto dobrým bratrem a biskupem skryté církve.

Vzhledem k tomu, že otec Stanislav Krátký působil tři roky v Řečkovicích, měl zde mnoho přátel, které později navštěvoval. Mezi nimi byli též manželé Vymazalovi s dcerkou Zdenkou, kteří s námi bydleli v domě na Vránové. Vzpomínám si, že když jsem byl malý, tak jsme s tátou a Mirkem na dvorku po odpoledních vyráběli poličky. Jednou mi bylo řečeno, že dnes se nebude bušit kladivy, protože k Vymazalům přijde vzácná návštěva. Teprve nedávno jsem se dozvěděl, že touto návštěvou byl otec Stanislav Krátký. Tak toto je moje setkání s ním.

Pro jeho neutuchající aktivitu a šíři zájmů jej Jiří Grygar  ve své vzpomínce nazval kvantově mechanickým jevem, který  kde se objevil, směřoval k plnosti. Tak totiž znělo i jeho heslo z biskupského erbu: Verbo et exemplo ad plenitudem (Slovem i příkladem k plnosti). Katolicita neboli všeobecnost je základem plnosti. K tomuto dva příklady z knihy rozhovorů:

Prvním je odpověď na dotaz ohledně křtění dětí nepraktikujících rodičů:

Ale prosím vás, co to je za výraz nepraktikující? To je jako kdybych řekl: „Nepraktikující motorista je ten, co se nabourá častěji než praktikující motorista“. Máte snad v evangeliu někoho nepraktikujícího?! Tam je jen to, že někdo od Ježíše odešel a jiný zůstal…

Někteří bratři argumentují výrazy „ručitel“ a „záruka“. Že prý není záruka křesťanské výchovy dítěte. Co to má znamenat? Záruku si můžete vzít na pneumatiku nebo na ledničku, ale ne na člověka, to je přece degradace…

Že je život poněkud složitější, než by se na první pohled zdálo, mohl pochopil tazatel Arnošt z následujícího rozhovoru, který se odehrál v šedesátých letech, kdy Stanislav Krátký po návratu z kriminálu pracoval v Pozemních stavbách jako jeřábník: „Staňo, člověče, co ty z toho života máš? Ty nepiješ, s holkama nic nemáš, nejsi labužník a nekouříš?“ A já povídám:“Arnošte, ty si z toho nic neodpíráš a stejně jsi pořád naštvaný. Tak co je nakonec lepší: být jako ty, nebo být jako já?“ Arnošt nejdřív sprostě zaklel a pak povídá: “No jo, asi máš pravdu.“ Aby tento rozhovor mohl odeznít, to už člověk musí získat úctu a vážnost, to nejde říct jen tak. Být plně tam, kde jsem.

Honza Votava