Velký rozvod nebe a pekla

Na počátku rozhodnutí přečíst si knihu C. S. Lewise Velký rozvod nebe a pekla byla snaha, aby snacha Alenka měla radost.  Kniha se jí totiž velmi líbila, a věnovat čas myšlenkám, které druhé oslovují, je láskou k nim.

V knize je psáno, že jestliže se snažíš přeskočit do věčnosti, jestliže se ptáš na konečný stav věcí, nemůže ti být odpovězeno, pro tvoje smrtelné uši. Přesto asi každý máme svoji soukromou představu o tom, jak bude po smrti.  C. S. Lewis ve své představě polemizuje

 s universalismem, pohledem, že všichni budeme spaseni. Používá k tomu různé příběhy, kdy účastníci zájezdu z předpeklí do přednebí nejsou schopni změnit svoje pozemské uvažování a to jim právě brání ve vstupu do ráje. 

Já se počítám k universalistům, neb si myslím, že nebyl-li jsem proměněn setkáním s Láskou během životní pouti, určitě budu proměněn setkáním s ní v okamžiku smrti. Logickým průvodním jevem této proměny je pocit studu, který patří do očistce. Tohle jsem našel u Baaĺ Šem Tova či Marty Robinové.

Co se mi ještě líbilo, bylo mudrování o čase a naší svobodě. O tom, že dogma o předurčení ukazuje zcela správně, že věčná skutečnost nečeká na budoucnost, aby se stala skutečností, ale tím také ukazuje na ztrátu svobody, která je nám darem, jímž se nejvíce podobáme svému Tvůrci. Na to odpovídá C. S. Lewis podobenstvím o čase, který je obráceným dalekohledem, v kterém vidíme maličké obrázky našeho života, jednotlivé volby a následky našich voleb, ale naše svoboda není v těchto jednotlivých volbách a krocích, ale v celém tom obrovském prostoru, který bychom bez obráceného dalekohledu nespatřili. V Prostoru, v kterém žijeme, pohybujeme se a jsme.