Bouda, která krmí miliony dětí – Magnus MacFarlane-Barrow

To už jsem četla, odpovídám kamarádce, která mi dává v předsíni kostela knížku se známou fotkou na obálce. Ale tohle je nové přepracované vydání, vysvětluje mi. Tak jo. Bouda, která krmí miliony dětí. Aha – písmenko navíc. První vydání této knihy psal Magnus v době, kdy se hnutí mary’s meals podařilo dosáhnout neuvěřitelného počtu milionu dětí, kterým je ve škole rozdáváno Mariino jídlo, a teď už svoji denní porci kaše dostává další milion těch nejchudších dětí. Wow, jak to ten chlapík dělá?

No, hlavní vtip je v tom, že to nedělá on. Tedy lépe řečeno, nedělá to sám. I po tolika letech a tolika uvařených porcích kaše se stále jedná o Mariino, a nikoliv Magnusovo jídlo, a principy, na nichž celý projekt vznikl a rozvíjel se, jsou stále stejné. Propojení jídla – tedy okamžité pomoci, a vzdělání, aby si jednou dokázali pomoci sami, pro nejchudší děti v mnoha odlehlých oblastech světa. Co nejjednodušeji, nejefektivněji, s podporou místní komunity a pokud možno od lokálních dodavatelů. Celé dílo svědčí o důvěře v Boha a odevzdanosti, a o velikém Božím požehnání. (Že by to fungovalo jako spojené nádoby?) Magnus je zakotvený ve víře hlubokými a silnými kořeny už z původní rodiny, jeho rodiče přebudovali rodinný penzion na dům modlitby a v celém díle jej podporovali. Celé dílo stojí především na obrovské a stále se zvětšující rodině dobrovolníků a drobných dárců a je podporováno mnoha modlitbami. Soucit, pokora, modlitba, už jsme to slyšeli tolikrát, že už jsme možná ztratili schopnost vnímat hluboký obsah těchto pojmů. Magnus nás nechává zblízka nahlédnout na konkrétní místa a na konkrétní osudy dětí a místních komunit, aby tak pomohl trochu otřást naším sobectvím.

Chudoba ve světě je důvodem k pohoršení. Je nepochopitelné, že se v světě s takovým bohatstvím žije tolik hladových dětí, že je tu tolik dětí bez vzdělání, tolik chudých lidí. Dnešní chudoba je výkřikem. (Papež František).

„Víte vy vůbec, jaké to je mít dceru, které nemáte co dát k jídlu?“ Otázal se mě pan George (Libérie), a v jeho hlase bylo cítit rozhořčení. „Jak chcete dospívajícím dcerám vysvětlovat, jak se mají chovat a že se mají držet doma, když je nedokážete ani nasytit? Jak jim můžete vyčítat, že se toulají po ulicích a nerespektují vás? Že si dělají, co chtějí, a čím si vydělávají peníze?“ Na jeho otázky jsem neměl odpověď. Nikdy jsem se nedostal do situace, že bych svým dětem neměl co dát k jídlu. Nevím, jaké to je, když člověka pronásleduje hrůza z toho, že se jeho dcera možná prodává za jídlo. Věděl jsem, že nikdy nepochopím, čím si otec, stojící přede mnou, prochází, a jen stěží jsem mu dokázal pohledět do očí. „Je mi to líto. Prostě vám teď nemůžu seriózně odpovědět. Musíme to zvážit. Uděláme, co bude v našich silách a slibuji, že jakmile padne rozhodnutí, dáme vám vědět,“ odpověděl jsem mdle, když jsme se loučili. … Museli jsme si připustit, že nemůžeme obsáhnout všechnu tu nouzi najednou. Otázky pana George mě ale nepřestaly trápit. Je snadné navštívit chudé, vyptat se na jejich situaci, vyfotit si je a pak zase nasednout do svého auta a zmizet. Je náročné se vžít se aspoň na chvilku do toho, co doopravdy znamená být tak chudý.