Odpoledne křesťanství – Tomáš Halík

Shodou okolností jsem v poslední době podvakráte narazil na konstatování, že se křesťanství zatím nepodařilo ukázat a předat světu ten poklad, který v něm je. Poprvé to byla slova Alberta Schweitzera a podruhé v knize Alexandra Meně. Tedy, že doba, kdy křesťanství v plné síle promluví k světu, je stále před námi. Co by se mělo stát, aby toto nastalo, o tom pojednává kniha Odpoledne křesťanství, věnovaná papeži Františkovi.

Tomáš Halík se nebojí vyslovit jméno Fridrich Nietzsche a chápe jej jako hlas, skrze který je světu sdělováno to, co se děje pod povrchem, co si ostatní neuvědomují, ale má na jejich životy vliv. Ať již je to věta o smrti boha, která mne vybízí, abych se přestal zaobírat bohem jako modlou, či věta: „ Abych uvěřil v jejich vykupitele … jeho žáci by mi museli býti podobnější lidem vykoupeným.“ Jak má vypadá lid vykoupený, aby jim Nietzsche uvěřil? Tady nám může pomoci Mistr Eckhart: Kdybych byl králem a sám o tom nevěděl, pak bych nebyl král. Pokud bych však měl pevnou víru, že jsem král, a kdyby si to o mne mysleli všichni lidé a všichni tomu spolu se mnou věřili a kdybych já jistě věděl, že si to všichni lidé myslí a věří tomu, pak bych byl král a celá královská říše by byla má a nic by mi v ní nechybělo. (Mistr Eckhart Kázání)

Když nám nic nechybí, nemusíme se bát být až na druhém místě a na to první postavit bližního, potřebného. Nemusíme se bát být církví, která je pro hledající, bloudící a ztracené, která je vnímána jako polní nemocnice, která léčí nejen neduhy těla, ale i nemoci duše či ducha doby a při tomto léčení se nebojí dotyku nečistého, nemusíme se bát být církví jako společenstvím, které je neustále na cestě a v syntéze tvůrčím způsobem reaguje na změny světa, nemusíme se bát být církví jako sebepřekračujícím společenstvím, které je všem vším.

O tom, jak by tato vize mohla vypadat v praxi, následující citát:

Tato služba blízkosti má na rozdíl od tradiční misie a tradiční terapie dialogický charakter. Ty „kteří s námi nechodí“ nemusíme my křesťané považovat jen za objekt misijního obracení či za potenciální odpůrce a nepřátele. Ježíš nám přikázal milovat všechny lidi, stávat se bližními. Jednou z tváří lásky je respekt k jinakosti druhého: láska je prostor svobody, který druhému člověku otevíráme, aby v něm mohl být pravdivě a plně sám sebou, nemusel se nějak stylizovat a neustále si zasluhovat naši přízeň. Láska je prostor důvěry, bezpečí, přijetí, prostor v němž druhý může teprve rozvinout to, co je v něm nejvzácnější, stávat se sám sebou. Teprve zkušenost, že jsme přijati a milováni, a to takoví, jací jsme, nás učí přijímat a  milovat druhé.

Honza Votava