Škola modlitby s Pierrem Marie od Kříže

Modlitba je práce lásky

 

Modlitba nemá jiný cíl než nás sjednotit s Bohem. 

Bývá to cesta namáhavá a bolestná.

Dřív, než se naše modlitba stane setkáním s Bohem, může být dlouhou dobu jen jeho hledáním. 

Modlit se prací, byť by byla sebelepší, nestačí. Taková modlitba nenahradí modlitbu soukromou. Zbude nám stesk po osobním setkání s Pánem,

od něhož jsme možná nebyli tak daleko, stesk po modlitbě, při níž bychom se jen modlili. 

Ať už je čímkoliv, vždy nás staví před jeho tvář, pod jeho pohled, k jeho sluchu.

Malý pozemský červík jde kupředu, aby se postavil před Nekonečného… a to proto, aby spolu rozmlouvali.

Modlit se znamená především předpokládat, že Bůh ke mně není lhostejný. …

Modlit se znamená vědět, že živý Bůh nás očekává, že nás vidí, že miluje každého z nás, jako pastýř, který zná své ovce a dává za ně svůj život, jako otec, který již z dálky vidí svého marnotratného syna.

 

Modlitba nás udržuje v blízkosti živého Boha, který je nám nekonečně vzdálený, a přesto tak blízký. Ale to se nedá naučit z knížek. Jen osobní zkušenost v nás může probudit bdělý cit pro přítomnost Boží. 

Má modlitba. Jak rád bych ve své modlitbě uspěl. Jak rád bych se při ní těšil z oblažující Boží přítomnosti, pociťoval Boží lásku a vyšel z modlitby osvícený, zapálený.

Chtěl bych mít Boha ku pomoci, až mi začne chybět svět. Často jako by se jednalo téměř o ultimátum: Pane, právě jsem za tebou přišel v modlitbě, a ty tu nejsi, abys mě uvítal…?

 

Moje modlitba… Jakou cenu přikládám slůvku „moje“? Jistě větší než samostatné modlitbě.

Chtěl bych se v tomto oboru stát mistrem, s Pánem stále na dosah. K mým službám.

Můj rozhovor s ním by spočíval v jeho stálém ujišťování, že je se mnou spokojen… ostatně jako já sám se sebou.

 

Ono tiché vlastnění uskutečněných projektů,  lidský úspěch, který bychom si rádi zachovali… i na ústupu z výsluní. Pojďte se na mě podívat, jak tu visím na svém kříži…

Modlitba je sdílené přátelství, výměna lásky s tím, který jediný může dát smysl tajemství našeho života.

Podstatou lásky je milovat nezištně, zdarma. Vytrvalost v bezútěšné modlitbě je výborná. Pomáhá nám postupovat dál, protože tak nečiníme pro naše vlastní potěšení, ale pro našeho božského přítele.

Nebo je naše nenasytnost po duchovních útěchách tak velká, že nedokážeme snést jejich absenci?

Jací bychom chtěli být v modlitbě, takoví musíme být i před modlitbou.

Hřích, zahálka, pomlouvání, rozhazovačnost, lehkovážnost atd. nám předkládají jakési ultimatum: buď toto, nebo modlitba. Modlitba se proto neobejde bez určité trvalé životní askeze. „Pohodlí a modlitba nejdou dohromady“, píše sv. Terezie. V tomto smyslu si roztržitost při modlitbě způsobujeme naprosto vědomě. 

Tři účinky modlitby:

 

  1. V modlitbě se nám dostává sebepoznání, což je základ veškeré moudrosti.

Bůh je pravda, a já se s ním nemohu setkat jinak než v pravdě o své chudobě.

Modlitba nás staví pod Boží pohled. Najednou vidíme i svoji bídu.

Stojíme-li před Bohem tváří v tvář, všechny masky spadnou. Bůh ve svém očišťování nitra ještě dlouho pokračuje.  Modlitba nás takto ožebračí, aby nás obohatila. Svlékne z nás člověka, za kterého se pokládáme, a navrátí nás k tomu, jací skutečně jsme. Probudí v nás silnou nechuť ke všemu, co není pravda.

 

  1. V modlitbě obdržíme lítost nad svými chybami.

Modlitba je výměnou lásky. A nepřestává jí být ani v dobách největší neútěchy, kdy se zdá, že je Pán vzdálený, lhostejný k věrnosti našeho hledání. Zůstáváme z lásky, přestože ji necítíme (a právě tím víc, že ji necítíme, a z lásky zůstává také Bůh.) Bez našeho vědomí, aniž bychom to pociťovali, se tak upevňuje vzájemná důvěrnost s ním a náš cit pro Boha se prohlubuje a zjemňuje. Ve stejnou chvíli, kdy milost osvěcuje naše nitro a naše chyby, nám také dává lítost nad nimi.

Čím více milujeme Boha, tím více nás trápí, jak málo ho milujeme.

 

V modlitbě získáme sílu znovu vstát.

Láska je dynamická, potřebuje se sdílet a rozdávat. Podílet se na výměně lásky s Bohem znamená přijímat jeho božskou sílu. Láska v nás neprobouzí jen lítost nad minulostí, ale dává i sílu do budoucnosti. Podlehnout pokušení beznaděje a zanechat modlitby znamená ztratit tu nejlepší příležitost, jak se přiblížit k Bohu. Vytrvat v modlitbě znamená zůstat v Boží ruce, která nás chrání, vede a přitahuje.

 

Chvíle každodenní modlitby, které jsme si vyhradili, jsou nejcennějším časem dne. Něco posvátného, co náleží Bohu: nechtějme si to vzít zpátky.

Je jasné, že při tom budeme malounko trpět, protože satan nemá modlitbu rád a snaží se nám ji znepříjemnit. Přesto vytrvejme. Bůh nás povede dál a dál cestami, které nejsou našimi cestami, dokud mu k tomu budeme dávat svůj souhlas. 

Bůh nás očekává, skrytý ve svém tajemství. 

Modlit se znamená hledět na toto tajemství očima víry a lásky. Bůh někdy tak trochu nadzvedne závoj a zjeví se nám takovým způsobem, abychom byli schopni ho vnímat. Když se však přestaneme dívat, jak bychom mohli něco spatřit?

 

Křest je semínkem svatosti a světec je člověk, který dovršil svůj křestní růst.

Svatost není neústupná věrnost nějakým zásadám, je to věrnost Osobě.

Není to řehole, je to láska.

Nevyžaduje dokonalý způsob života někde v ústraní, je to přijatá, milovaná a darovaná „strašlivá každodennost“.

Právě tento pokorný materiál používá Láska, když tvoří klenoty svatosti. 

Navždy se vyhýbejme té chybě, že bychom nedávali nic, protože se nám zdá, že by to bylo moc málo. Kolik svatosti mineme každý den, aniž bychom to tušili – na ulici, v práci, na chodbě domu.

Boží pohled proniká do srdce, kde dokáže odhalit všechna hnutí dobré vůle, všechny nenaplněné naděje, všechny úsměvy zakrývající kolikrát velkou bolest. Zde v těchto skromných věcech

se setkáváme s Pánem, zde se k nám v pokoře připojí, spokojený s našimi chabými snahami, jestliže pochopíme, že sami nejsme nic

a že on je všechno, co je třeba milovat a co stačí milovat.

 

Modlitba, to je život. Cílem, o který usilujeme, je, aby se Bůh stal v našem životě Někým, a měl v něm místo, které mu náleží.

Základními charakteristikami modlitby jsou věrnost, pružnost a svoboda.

Cílem modlitby je v první řadě příchod Božího království do nás a do světa. 

Podlehnout pokušení beznaděje a zanechat modlitby znamená ztratit tu nejlepší příležitost, jak se přiblížit k Bohu.

 

(Z knihy Modlitba chudého – Pierre Marie od Kříže)