Miloš Doležal: Za

Miloš Doležal se skrze rozhovory pro Český rozhlas setkával a tím i seznámil s mnoha postavami „malých“ českých dějin 20. století. Jsou to vojáci, sedláci, duchovní, básníci či nenápadní hrdinové a vzpomínky na tyto postavy tvoří knihu Za. Skrze příběhy v ní obsažené vyvádí autor desítky lidských osudů ze zapomnění a dává nám možnost poznat, co se v této zemi vlastně dělo, pochopit to a tak vytvořit prostor pro usmíření, uzdravení a poučení.

Když jdu kolem konzervatoře, tak se vždy rád zastavím a poslouchám hudební úryvky, které zrovna znějí z oken. Takovými „oslovujícími úryvky“ jsou protkány i vzpomínky Miloše Doležala. Třeba ta na Jiřinu Petřekovou, sestru Vladimíra Petřeka, pravoslavného kněze, překladatele a ukryvatele sedmi parašutistů v chrámu Cyrila a Metoděje. Ta na otázku, v čem vidí smysl života, odpověděla: V životě samém. Nic nepřijde samo, o všechno se musí bojovat, o svobodu zejména. Každá generace musí tím řetězem zatřást.

Při vzpomínce na Zdeňka Rotrekla píše o jeho mamince, která se nedočkala synova návratu z kriminálu. Zemřela několik týdnů před jeho propuštěním. Básník na ni vzpomíná ve sbírce Hovory s mateřídouškou:

sedí u okna nahnuta do čekání

jímž je západem ozářena smrt.

O Ladislavu Simajchlovi píše: Učil, že největším ohrožení člověka je jeho vlastní strach a že je sebezáchovné se strašákům a vlastní nešikovnosti umět smát.

Vzpomíná na kázání opata Víta Tajovského: Pan opat krátce káže o odpuštění svým blízkým i těm, kteří jej v kriminále týrali. Mluví o tom spíše věcně a střízlivě než dojímavě. Stojí před námi malý šedivý člověk, který si ze svého utrpení neudělal fabriku na soucit a na osobní morální satisfakci, ale přijal je jako duchovní dobrodružství, jako školu.

I na Karla Vránu: Otec Karel přednášel na faře v Říčanech o evropských filozofech. Jednou mu na začátku kdosi oznámil, že se paní Lacinová omlouvá, neboť spadla do sklepa, nemůže chodit, a tedy ani přijít. Karel Vrána bryskně komentoval: vždyť ona pokračuje v evropské tradici! Thales také spadl do příkopu, když se díval do nebo na hvězdy. Nejsou jen příkopy, ale i hvězdy…

A vzpomínka na Marii Zahradníčkovou je zakončena verši jejího manžela Jana:

Dost obětí, jež nesu, do objetí

tvého se přidává,

ty víš to, víš, a přece lehko je ti

obejmout kříže dva.

Honza Votava