Anglická královna

Už si vás někdy chtěla vyfotit anglická královna? No, popravdě řečeno, mě taky ještě ne. Ale od jisté doby už vím, jaký by to asi byl pocit.

To byl takový běžný absolventský koncert, a můj syn tam hrál na doplnění programu. Po skončení koncertu se paní učitelka fotila se svojí právě končící žačkou. Z tváří jim oběma zářila radost z úspěšné dlouhodobé spolupráce. Potom paní učitelka namířila fotoaparát na mého syna a na mě. Jasně, chce mít fotky svých žáků, pomyslela jsem si a ustoupila jsem kousek stranou.  „Vy taky, prosím,“ zaznělo, a jemný pokyn ruky mě proti mé vůli vrátil zpět, před ohnisko fotoaparátu. Starého poctivého přístroje na kinofilm, žádné když-se-to-nepovede-tak-to-vymažu.

Tahle drobná příhoda mi dlouho nešla z hlavy. Proč si mě chtěla vyfotit? Vždyť jsem pro ni docela cizí osoba. Proč stála o to, mít moji fotku? Pořád jsem to nemohla pochopit. Ale cítila jsem se báječně.

Otec Jan při mnoha příležitostech opakoval v různých obměnách totéž. Jako by mu to zvlášť leželo na srdci. Bůh stojí o člověka. Najednou jsem začínala chápat, jak to myslel. S tím cvaknutím fotoaparátu jakoby něco docvaklo i v mojí hlavě, nebo spíš v mém srdci.  Takovéhle to je tedy. Bůh si nás zve do ohniska svojí lásky: „Ty taky, prosím. Stojím o Tebe. Chci si Tě zvěčnit. Z-věčnit.  Chci se radovat s Tebou na věky. “ (Na rozdíl od fotek, které jsou tak snadno zničitelné, tady slovo zvěčnit skutečně souvisí se slovem věčnost.)

Možná to zpočátku bude potřebovat nějakou tu vatovou štětičku do uší. Bůh totiž nemluví příliš nahlas. To proto, aby nám dal svobodu, abychom mohli dělat, že ho neslyšíme.

Přeji vám, aby si vás taky někdo chtěl vyfotit.