Ale to kůzle…

Jak je to vlastně s těmi modlitbami? Fungují, nebo nefungují? A proč někdy ano a někdy ne? Proč nám to tedy Ježíš sliboval (viz např. Mt 7,7), když si pak stejně dělá, co chce?

Všichni máme zkušenost, že jsme se modlili „za něco“, a třeba jsme měli i ty nejlepší a nesobecké úmysly, třeba za někoho nemocného, a přesto to dopadlo jinak, než jsme si vysnili. A pokud to dopadlo v souladu s našimi představami, bereme to jako samozřejmost, svedeme to na náhodu, nebo to byl úspěch moderní medicíny. Takže se často modlíme tak, že raději nic nečekáme, abychom pak nebyli zklamaní. Nebo Bohu věříme, ale … Ale jak nám Bůh může potom něco dát, když ani nic neočekáváme?

K modlitbě jsou potřeba dva, a není těžké pochopit, že Bůh je ten větší, moudřejší, milosrdnější a více milující. Kdo jsem já, abych se odvážila Bohu radit, jak má řídit svět? Navíc modlitba není čaj z heřmánku, který vypijeme a hned se cítíme lépe, jak trefně říká Marek Orko Vácha.  A svatý Pavel, jistě na základě své hluboké zkušenosti, říká, že „ani nevíme, oč se máme modlit“.

Ambicí modlitby není primárně něco si vymodlit (podle vzoru vydupat), ani to, aby nás změnila k lepšímu. Modlitba je pokorné stavění se do Boží blízkosti. Osobní změna bývá až sekundárním efektem poctivé modlitby, která nás přibližuje k Bohu a nechává nás ozářit jeho láskou.

Jasno v tom neměl ani starší bratr z podobenství o marnotratném synovi. Toho večera, kdy se unavený vracel z pole a uslyšel doma hudbu a tanec, bouchly v něm saze, jak se říká, a konečně z něj vypadlo, co si celou dobu skutečně myslel o životě v otcovském domě: „Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!‘ 

Život křesťana má být neustálé „rozeznávat se milovaným“, jak říká svatá Terezie z Ávily. Kolikrát to žalostně redukujeme na „tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil“?

Náš nebeský Táta nám nabízí svoji lásku a sám sebe: „Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje.“ VŠECHNO. Ale my meleme pořád tu svou: Ale to kůzle … to jsi mi nedal…